Ďábel v bílém městě (Larson, Erik)

Ďábel v bílém městě (Larson, Erik)

Anonymní smrt přicházela často a nečekaně. Každý z oné tisícovky vlaků vjížděl do města na úrovni ulice. Člověku se snadno mohlo stát, že sestoupí z chodníku a stane se obětí železniční společnosti Chicago Limited. Každý den zahynuli na přechodech přes trať průměrně dva lidé. Zranění ze střetu s vlakem bývala až tragikomická. V některých případech chodci přišli o hlavu. To ale nebylo všechno. Tramvaje padaly ze zvedacích mostů. Plašili se koně a najížděli s kočáry do davů. Při požárech zahynul denně tucet lidí. Když někdo uhořel a jeho smrt se objevila v novinách, zpravidla byl použit termín „usmažil se“. Vedle toho ve městě řádily záškrt, tyfus, cholera nebo chřipka. A samozřejmě vraždy. V době konání výstavy počet vražd jak mužů, tak žen raketově vzrostl v celé zemi, ale především v Chicagu, kde policii chyběla lidská síla i odbornost, aby takovému náporu dokázala čelit. V prvních šesti měsících roku 1892 ve městě došlo k osmi stům násilných smrtí. Čtyřem denně. Většina z nich měla nějakou prozaickou příčinu, jako je přepadení,

==========


Napětí ve městě by se dalo krájet, jelikož obyvatelé Chicaga byli na svůj domov jaksepatří pyšní. Na každém rohu se lidé dívali do tváří prodavačů, drožkářů, číšníků a pikolíků a snažili se z nich vyčíst, jestli už zpráva dorazila a jestli je dobrá nebo špatná. Rok byl zatím úspěšný. Populace Chicaga poprvé v dějinách dosáhla jednoho milionu, čímž se z něj stalo druhé nejlidnatější město v zemi po New Yorku, i když zhrzení obyvatelé Filadelfie, která byla do té doby na druhém místě, vehementně poukazovali na to, že Chicago podvádělo a těsně před desetiletým sčítáním v roce 1890 připojilo velká území. Chicago nad podobnými poznámkami mávalo rukou. Bylo zkrátka velké, tak jaké pak copak. Pokud dnes uspěje, konečně tím rozptýlí obraz, jaký o něm panoval na východním pobřeží, podle kterého bylo Chicago jenom chamtivou provincií s dobytčími jatky. Pokud prohraje, bude to znamenat ponížení, ze kterého se město jenom tak nevzpamatuje. Jeho přední mužové totiž už nyní na všechny strany rozhlašovali, že Chicago zcela jistě uspěje. Když newyorský novinář Charles Anderson Dana nazval Chicago „Větrným městem“, měl na mysli právě toto naduté plácání do větru, ne místní jihozápadní vánek.

==========


Základním omezením pro výškové stavby byl počet schodů, které člověk dokáže vystoupat, zejména s ohledem to, co se v 19. století běžně jedlo. Tato překážka byla odstraněna s příchodem výtahů a neméně důležitého bezpečnostního mechanismu, který výtah v případě volného pádu zastavil. Jeho vynálezcem byl Elisha Graves Otis.

==========

S růstem firmy rostlo i město. Bylo větší, vyšší a bohatší. Zároveň však bylo i špinavější, temnější a nebezpečnější. Ulice zahalil závoj popelavého kouře, který někdy snížil viditelnost na jeden blok, obzvláště v zimě, kdy uhelné kotle jely naplno. Průjezdy vlaků, tramvají, valníků, kočárů – surreyů, landauerů, victorií, broughamů, faetonů a katafalků s pokovanými koly, která na vozovce řinčela, jako když se sype železářství – doprovázelo neustálé dunění, které neutichlo dřív než nad ránem, takže letní noci s otevřenými okny se stávaly nesnesitelnými. V chudých čtvrtích vytékaly z obrovských kontejnerů odpadky a hromadily se na ulicích, které se stávaly hodovními síněmi pro krysy a mouchy. Miliardy much. Těla psů, koček a koní zůstala častokrát ležet tam, kde padla. V lednu zamrzala do bizarních poloh, v srpnu se nafoukla a praskla. Mnohá skončila v řece Chicago, hlavní dopravní tepně města. Za silných dešťů se mastný povlak z řeky přelil do Michiganského jezera a putoval dál směrem k věžím, pod kterými bylo přívodní potrubí zásobující město pitnou vodou. Nedlážděné ulice se v dešti rozbředly v nasládle páchnoucí směsici koňských výkalů, bahna a odpadků, která vytékala zpoza žulových staveb jako hnis ze zanícené rány. Chicago své návštěvníky udivovalo a děsilo je. Francouzský redaktor Octave Uzanne jej nazval „gordickým městem, výstředním a naprosto zvráceným“. Spisovatel a nakladatel Paul Lindau ho popsal jako „obrovské panoptikum, dočista zrůdné, ale obdivuhodně funkční“.

==========

Takto vyzdobená místnost byla ústředím Whitechapelského klubu, pojmenovaného podle chudinské čtvrti v Londýně, kde dva roky předtím vraždil Jack Rozparovač. Oficiální titul předsedy klubu byl „rozparovač“ a členové spolku byli zejména novináři, kteří na setkání nosili historky o vraždách od lidí z ulice. Zbraně na zdech, které měli od chicagských policistů, byly skutečnými vražednými nástroji. Lebky dodal psychiatr z blízkého ústavu pro choromyslné. Krvavou deku získal jeden člen, když psal reportáž o střetu mezi armádou a Siouxy. Když se členové Whitechapelského klubu dozvěděli, že Chicago získalo výstavu, sepsali telegram Chaunceymu Depewovi – muži, který byl nejvýraznějším symbolem New Yorku a jeho kampaně za pořadatelství. Depew předtím slíbil členům Whitechapelského klubu, že pokud Chicago zvítězí, osobně se zúčastní jejich příští schůze a nechá se vykuchat samotným rozparovačem – samozřejmě metaforicky, i když u Whitechapelského klubu si člověk nemohl být jistý ničím. Rakev uprostřed místnosti kdysi nesla tělo jejich člena, který spáchal sebevraždu. Klub si tělo vyžádal a převezl ho do parku Indiana Dunes u Michiganského jezera, kde členové postavili obrovskou hranici, tělo umístili na vršek a zapálili. S pochodněmi v rukou a oblečeni do černých kápí obcházeli v kruhu kolem ohně, zpívali mrtvému hymny a při tom usrkávali whisky. Klub měl rovněž ve zvyku posílat zahalené členy, aby unášeli známé osobnosti, které zavítaly do města, a beze slova s nimi odjeli v černém kočáru se zakrytými okny.

==========

„Plán vyžadoval nemalé materiální zabezpečení,“ napsal Mudgett, „celá tři těla.“ To znamenalo, že s přítelem museli nějakým způsobem sehnat tři mrtvoly, které by zhruba připomínaly manžela, manželku a dítě. I když byl v celé zemi nedostatek těl pro studijní účely a lékaři drancovali hřbitovy, aby se dostali k čerstvým mrtvolám, Mudgett v tomto ohledu neočekával potíže. Byl si však vědom skutečnosti, že ani doktor si nemůže najednou opatřit tři těla, aniž by přitom vzbudil podezření, a tak se oba muži dohodli, že každý do „potřebného množství“ částečně přispěje. Mudgett tvrdil, že v listopadu 1885 odjel do Chicaga, kde sehnal „část“ těl. Jelikož si zde nebyl s to sehnat zaměstnání, nechal svou část v úschovně a odjel do Minneapolisu, kde získal místo v lékárně. V Minneapolisu zůstal do května 1886, kdy odjel do New Yorku. „Část materiálu“ si plánoval vzít s sebou a zbytek nechat v Chicagu. „To vyžadovalo materiál znovu zabalit,“ prohlásil. Podle svého tvrzení uložil jeden balík s rozčtvrceným tělem do chicagské úschovny společnosti Fidelity Storage, zatímco druhý s ním putoval do New Yorku, kde jej uložil „na bezpečném místě“. Po cestě vlakem do New Yorku si však přečetl dva novinové články o pojišťovacích podvodech „a tehdy jsem si poprvé uvědomil, že velké pojišťovací domy jsou skvěle organizované a připravené podobné zločiny odhalovat a následně trestat“. Tvrdil, že ho ony články přiměly od plánu upustit a vzdát se vší naděje, že by jej mohl někdy v budoucnu realizovat.

==========

Ženy i muži mizeli stejnou měrou. Fannie Moorová, mladá návštěvnice z Memphisu, se nevrátila do svého pronajatého bytu a nikdo ji už nikdy nespatřil. J. W. Highleyman jednoho dne odešel z práce, nastoupil na vlak příměstské dráhy a zmizel, „jako by se propadl do země“, jak napsal Tribune. Ženy byly nejspíše znásilněny, muži oloupeni a jejich těla vhozena do kalných vod řeky Chicago nebo zanechána v uličkách kolem Halsted Street, ve čtvrti Levee či v nechvalně známém úseku Clark Street mezi ulicemi Polkova a Taylorova, jemuž ostřílení policisté přezdívali Malé Cheyenne, protože tamní život ze všeho nejvíce připomínal Divoký západ. Nalezená těla byla převezena do márnice. Pokud se o ně nikdo nepřihlásil, putovala do Rushovy lékařské školy nebo Nemocnice Cookova okresu, kde byla provedena pitva. V anatomických laboratořích se následně ujali delikátního úkolu oddělit maso a pojivovou tkáň od kostí a lebky, načež všechny části vyčistili pomocí bělidla a znovu složili, aby kostra dále sloužila lékařům, muzeím anatomie či příležitostným soukromým sběratelům vědeckých kuriozit. Vlasy se prodaly na paruky a oblečení poslalo do komunitních center. Stejně jako v Union Stock Yards ani na ulicích Chicaga nepřišlo nic nazmar.

==========

První skutečné práce v Jacksonově parku začaly 11. února, když padesátka italských přistěhovalců najatá chicagskou společností McArthur Brothers začala kopat svodnice. Byla to obyčejná rutina. Nicméně zpráva se rychle roznesla a do parku napochodovalo 500 odborářů, kteří odtamtud dělníky vyhnali. O dva dny později, v pátek třináctého, se u parku shromáždilo 600 lidí, kteří protestovali proti tomu, že firma používá – podle jejich slov – „dovezené“ dělníky. Dalšího dne napadl McArthurovy muže dvoutisícový dav, dva z nich zajal a začal je bít. Přijela policie a lidé se rozprchli. McArthur požádal starostu Creigera o ochranu. Creiger následně pověřil ředitele právního oddělení města, mladého právníka jménem Clarence Darrow, aby se podíval, co se dá dělat. O dva dny později se ve večerních hodinách sešli městští odboráři s představiteli výstavy a požadovali omezení pracovní doby na osm hodin, zavedení standardní výše odměn pro členy odborů a přednostní najímání odborových dělníků.

==========

Jistý posun však nastal. Burnham například vyhlásil soutěž hledající architektku, jež by pro výstavu navrhla Ženský pavilon. Zvítězila v něm Sophia Haydenová z Bostonu. Bylo jí dvacet jedna let. Jejím honorářem byla cena pro vítězku: tisíc dolarů. Muži-architekti dostali každý deset tisíc. Byly vzneseny otázky, zda pouhá žena mohla takto důležitou budovu sama navrhnout. „Přezkoumání všech skutečností nás přivedlo k závěru, že tato žena neměla při práci na svých návrzích žádnou pomoc,“ napsal Burnham. „Vytvořila je samostatně u sebe doma.“

==========

Prestižní chicagský magazín The Inland Architect napsal: „Ona neamerická instituce, odborový svaz, povýšila svůj neamerický princip omezování či přímo usurpace svobody jednotlivce na novou úroveň tím, že hodlá co možná nejvíce poškodit světovou výstavu.“ Takovéto chování by podle časopisu „bylo v méně osvícených a svévolnějších zemích, než je ta naše, nazýváno zradou“.

==========

O několik týdnů dříve Burnhama v jeho boudě navštívil Thomas Edison, obecně známý jako „čaroděj z Menlo Parku“. Burnham ho provedl po okolí. Edison navrhl, aby byla výstava osvětlena žárovkami a ne obloukovými lampami, protože světlo žárovek je měkčí. Pokud bude někde užití obloukových lamp nevyhnutelné, měly by být přikryty bílou koulí. A samozřejmě Edison trval na tom, aby výstava využívala stejnosměrný proud, což byl tehdy převažující standard. Příjemný duch, v němž se návštěva nesla, kontrastoval s bojem na život a na smrt o práva na osvětlení výstavy, který se mimo Jacksonův park vedl. Na jedné straně stála společnost General Electric, která vznikla, když J. P. Morgan převzal Edisonovu společnost a sloučil ji s několika dalšími, a jež navrhovala pro účely výstavy nainstalovat systém osvětlení na stejnosměrný proud. Na druhé straně byla Westinghouse Electric Company, která chtěla do Jacksonova parku natáhnout kabely se střídavým proudem na základě patentů, které zakladatel společnosti George Westinghouse několik let předtím získal od Nikoly Tesly. General Electric podala nabídku na 1,8 milionů dolarů a dušovala se, že na zakázce nevydělá ani cent. Řada členů správní rady vlastnila akcie společnosti a naléhala na Williama Bakera, nového prezidenta výstavy po dubnovém odstoupení Lymana Gage, aby nabídku přijal. Baker návrh odmítl jako „vyděračský“. General Electric zázračně snížila nabídku na 554 000 dolarů. Nicméně Westinghouse, jehož systém střídavého napětí byl z podstaty lacinější a efektivnější, nabídl zakázku splnit za 399 000. Společnost přijala nabídku Westinghousu, čímž pomohla přepsat dějiny elektřiny.

==========

Zatímco rostliny ve školkách vzkvétaly, z pozemků parku zmizela veškerá vegetace. Dělníci zušlechtili půdu tisíci vagony hnoje z Union Stock Yards a dalšími dvěma tisíci z pracovních koní přímo na místě. Takové množství odkryté půdy a hnojiva představovalo problém. Rudolf Ulrich, vedoucí prací jmenovaný Olmstedem, napsal: „Bylo to špatné už za horkého počasí, kdy vítr od jihu oslepoval lidi i zvířata, ale ještě horší to bylo během dešťů, kdy se plochy s čerstvě navezenou zeminou, kterým stále chyběla kanalizace, proměnily v bahnitou břečku.“ Koně se v ní propadali až po břicha. ***

==========

Mladý poručík Schufeldt mezitím dorazil do Zanzibaru. Dne 20. července poslal prezidentovi výstavy Williamu Bakerovi telegram, v němž vyjadřoval přesvědčení, že může z Konga přivézt tolik Pygmejů, kolik bude chtít, pokud dá belgický král svolení. „Prezident Baker si tyto Pygmeje přeje,“ napsal Tribune, „stejně jako všichni organizátoři výstavy.“

==========

Další vynálezce, J. B. McComber, který zastupoval „Společnost pro výstavbu chicagské věže s pružinovým výstupem a klouzavou přepravou“, navrhl věž o výšce 2 727 metrů, tedy téměř devětkrát vyšší než Eiffelovu, se základnou širokou 300 metrů a zapuštěnou 600 metrů do země. Z vrcholku věže by vedly vysuté koleje, jež by končily až v New Yorku, Bostonu, Baltimoru a dalších městech. Lidé, kteří by skončili svou návštěvu výstavy a měli by odvahu vyjet výtahem nahoru, by odtamtud sjeli až domů. „Jelikož cena věže a kolejí je podružná,“ napsal McComber, „nezmiňuji ji zde a bude až součástí formálního návrhu.“

==========

Třetí návrh počítal na straně návštěvníků s ještě větší odvahou. Jeho autor, vystupující pod iniciálami R. T. E., představil 1 200 metrů vysokou věž, na kterou by zavěsil 600 metrů dlouhou šňůru „z té nejlepší gumy“. Na spodní straně šňůry by byl připevněný vagon pro 200 lidí. Vagon i s pasažéry by byl sestrčený z plošiny a volně by padal, co by šňůra stačila, načež by se zase vymrštil nahoru a takto by poskakoval, dokud by se nezastavil. Autor navrhoval, aby s ohledem na bezpečnost byla pod věží „umístěna péřová matrace o tloušťce 2,5 metru“.

==========

Jako náctiletý pracoval Bloom v De Youngově divadle Alcazar a v devatenácti se propracoval až na pozici správce rozpočtu. Ve volném čase Bloom přeorganizoval práci uvaděčů, pokladních a prodavačů občerstvení a začlenil je do výkonnějšího a ucelenějšího systému, který divadlu přinesl citelně vyšší zisk a jemu samému vyšší gáži. Stejnou reorganizaci provedl v dalších divadlech a každé mu vyplácelo pravidelnou odměnu. V Alcazaru vkládal do scénářů her názvy oblíbených produktů, barů a restaurací – například slavného podniku Cliff House –, což se stalo dalším zdrojem jeho odměn. Rovněž organizoval skupiny profesionálních tleskačů, známých jako „klaka“, kteří poskytovali nadšený aplaus, vyvolávali herce znovu na jeviště a křičeli „Bravo!“ každému umělci, který si za to byl ochoten zaplatit. Většina opravdu platila, včetně nejznámější divy své doby, Adeliny Pattiové.

==========

Nová disciplína nazývaná bakteriologie, jejímiž průkopníky byli Robert Koch a Louis Pasteur, přesvědčila většinu úředníků, v jejichž gesci bylo veřejné zdraví, že pití kontaminované vody způsobuje šíření cholery a dalších bakteriálních onemocnění. Chicagská voda se bakteriemi přímo hemžila, zejména kvůli řece Chicago. Za obrovského vypětí sil stavebních inženýrů město v roce 1871 otočilo proud řeky, takže již nemířila do Michiganského jezera, ale vlévala se do řeky Des Plaines a poté do Mississippi. Myšlenka byla taková, že obrovské toky obou řek rozředí odpad na bezpečnou úroveň – i když města po proudu jako například Joliet byla poněkud jiného názoru. K překvapení městských techniků se však při dlouhých deštích tok řeky znovu obracel a zanášel jezero mrtvými kočkami a fekáliemi v takové míře, že chapadla černých splašků dosahovala až k věžím s přívodem vody do městského vodovodního systému.

==========

V listopadu 1891 Burnham nařídil MacHargovi, aby prověřil pět pramenů ve Waukesha a odhadl jejich kapacitu a čistotu, ovšem „potichu“, protože si byl vědom toho, že nápad protáhnout tamní malebnou přírodou vodovodní potrubí byl potenciálně citlivá záležitost. Nikdo však nemohl tušit, že za několik měsíců MacHargovy pokusy zajistit dodávky nejlepší vody z Waukesha povedou k ozbrojenému střetu uprostřed jinak poklidné wisconsinské noci.

==========

V srpnu Burnhamův hlavní stavební inženýr Abraham Gottlieb přišel s hrozivým přiznáním: při propočtech parametrů hlavních budov výstavy zapomněl na tlak větru.

==========

Ze stavby Ženského pavilonu se ovšem stala noční můra jak pro Burnhama, tak pro jeho mladou architektku Sophii Haydenovou, a to zejména kvůli změnám, jež si vyžádala Bertha Honoré Palmerová, předsedkyně Dámské rady výstavy. Rada rozhodovala o všech aspektech výstavy, které se týkaly žen. Jakožto manželka Pottera Palmera a majetná žena s vysokým společenským postavením byla zvyklá, že je vždy po jejím, což dala ostatně jasně najevo během roku, když potlačila vzpouru výkonné tajemnice rady. Střet mezi oběma dámami tehdy vedl k otevřené válce mezi znesvářenými frakcemi žen s elegantními účesy a v honosných róbách. Uprostřed gradujícího sporu jistá pohoršená členka rady napsala paní Palmerové: „Opravdu doufám, že kongres naším pohlavím nebude znechucen.“

==========

Bez vědomí Haydenové vyzvala v září Palmerová ženy z celé země, aby jí pro Ženský pavilon zaslaly architektonické výzdoby. V reakci obdržela hotovou muzejní sbírku sloupů, maleb, soch, okenních mřížek, dveří a dalších předmětů. Palmerová věřila, že pro všechny tyto příspěvky se v budově najde místo, zvláště pak pro ty, které zaslaly vysoce postavené dámy. Haydenová naopak dobře věděla, že z takové míchanice může vzejít jen estetická ohavnost. Když vlivná dáma z Wisconsinu jménem Flora Gintyová poslala bohatě vyřezávané dřevěné dveře, Haydenová dar odmítla. Gintyová se cítila dotčená a zuřila. „Když si vzpomenu, jak jsem se nadřela a kolik jsem toho nacestovala, abych všechny tyto předměty pro pavilon získala, pořád mnou cloumá vztek.“ Paní Palmerová byla tou dobou v Evropě, ale její osobní tajemnice Laura Hayesová, mistryně v šíření klevet, si dala tu práci a své zaměstnavatelce předala veškeré podrobnosti. Hayesová rovněž Palmerové sdělila, co architektce sama poradila: „Domnívám se, že bude lepší, když bude pavilon vypadat jako sešívaná deka, než abychom odmítaly věci, které pro nás dámy horko těžko získaly.“

==========

Chicagské noviny psaly morbidní příběhy o tom, jak doktoři drancují hřbitovy. Po jednom nepovedeném nájezdu na hřbitov v New Albany ve státě Indiana, k němuž došlo 24. února 1890, řekl doktor W. H. Wathen, vedoucí lékařské fakulty v Kentucky, reportérovi Tribune: „Tito pánové nejednali v zájmu našeho ústavu ani svém vlastním, nýbrž v zájmu lékařských škol v Louisvillu, pro něž je zkoumání lidského těla stejně důležité, jako je pro každého živého tvora vzduch.“ Jen o tři týdny později uspořádali louisvillští lékaři další výpravu. Pokusili se vykrást hřbitov Státního ústavu pro choromyslné v Anchorage v Kentucky a jejich klientem byla tentokrát Louisvillská univerzita. „Ano, poslali jsme je tam my,“ připustil člen vedení univerzity. „Ta těla potřebujeme, a pokud nám je neposkytne stát, musíme se uchýlit ke krádeži. Naše semináře v zimním semestru byly plné a studenti spotřebovali takové množství těl, že nám na letní semestr žádná nezbyla.“ Neměl potřebu se za nic omlouvat. „Na hřbitově ústavu se krade již léta,“ prohlásil, „a pochybuji, že tam vůbec nějaké tělo ještě zbylo. Bez těl nemůžete vychovat lékaře a veřejnost to musí pochopit. Pokud to nepůjde jinak, klidně vyzbrojíme studenty puškami a pošleme je na výpravu se zloději těl, aby chránili jejich bezpečnost.“

==========

Bloomův cit pro reklamu upoutal pozornost i dalších manažerů výstavy, kteří za ním přicházeli s žádostí o pomoc při budování celkového renomé veletrhu. Jednou ho zavolali, aby novinářům vysvětlil, jak ohromný bude Pavilon řemesel a svobodných umění. Do té doby jim tisková kancelář výstavy poskytla jen velkolepé, ale nudné statistické údaje. „Bylo mi jasné, že počet čtverečních metrů nebo množství tun oceli je nezajímají,“ napsal Bloom, „tak jsem jim řekl: ‚Podívejte se na to takhle – ten barák bude dost velký na to, aby se do něj vešla celá stálá ruská armáda.‘“ Bloom neměl představu, jestli Rusko vůbec nějakou stálou armádu má, natož kolik čítá vojáků a kolik čtverečních metrů by zabrali. Tento údaj však proletěl Amerikou jako slovo Boží. Čtenáře Randových a McNallyho průvodců výstavou později naprosto uchvátila představa milionů mužů v beranicích, namačkaných na ploše budovy o 130 000 metrech čtverečních.

==========

Na jaře roku 1892 se Holmesův asistent Benjamin Pitezel ocitl v městečku Dwight ve státě Illinois, asi 120 kilometrů jihozápadně od Chicaga, kde se léčil slavnou Keeleyho metodou z alkoholismu. Pacienti bydleli v hotelu Livingston, prosté budově z červených cihel s klenutými okny a verandou podél celého průčelí domu. Bylo to příjemné místo k odpočinku mezi injekcemi „zlaté medicíny“ doktora Leslieho Enraughta Keeleyho. V červenobílomodrém roztoku, který zaměstnanci Keeleyho ústavu vstřikovali pacientům do ruky třikrát denně, bylo zlato nejznámější složkou. Široká jehla, typická pro 19. století (při aplikaci jste měli pocit, že vám do svalu vrážejí zahradní hadici), na kůži kolem místa vpichu vždy vytvořila žlutou svatozář – pro některé znamení hrdosti, pro jiné ohyzdné stigma. Zbytek složení byl tajný, nicméně lékaři a chemici poznali, že roztok obsahuje látky navozující pocit euforie a zklidnění doprovázený amnézií – což přidělávalo práci zejména chicagské poště, protože se jim každý rok nashromáždily stovky dopisů z Dwightu, na nichž chyběly důležité části adresy. Odesilatelé zkrátka zapomněli, že pro doručení pošty je nutné napsat jméno nebo ulici.

==========

Když Alžířané vystoupili z lodi, všichni začali utíkat různými směry. „Představoval jsem si, jak se ztratí, něco je přejede nebo skončí ve vězení,“ prohlásil Bloom. Zdálo se, že je nikdo neměl na povel. Bloom se k nim rozeběhl a přitom na ně křičel povely ve francouzštině a angličtině. Nato k Bloomovi přistoupil ohromný muž černé pleti a dokonalou angličtinou, jež bývá slyšet ve Sněmovně lordů, řekl: „Radím vám, abyste byl trochu uctivější. Jinak se může stát, že se přestanu ovládat a hodím vás do vody.“ Muž se mu představil jako Archie, a když dvojice zapředla o něco přátelštější rozhovor, pověděl Bloomovi, že pracoval deset let v Londýně jako osobní strážce jistého boháče. „V tuto chvíli,“ řekl, „mám dovést své společníky na místo zvané Chicago. Chápu-li správně, je to kdesi v této zemi.“ Bloom mu podal doutník a nabídl mu místo svého osobního strážce a asistenta. „Vaše nabídka,“ odtušil Archie, „je velmi uspokojivá.“ Oba muži si zapálili a vyfukovali obláčky kouře do pošmourného ovzduší newyorského přístavu, prosyceného směsicí vůní.

==========

McKim mu doporučil newyorského malíře Francise Milleta, který byl přítomen na setkání o barvách. Burnham ho zaměstnal. Millet rychle dokázal, že je mužem na svém místě. Po krátkém experimentování se rozhodl, že nejlepším nátěrem pro stafáž bude „běžné bílé olovo a olej“. Nato vyvinul metodu, jakou se bude barva nanášet: nikoliv štětkou, ale hadicí se zvláštní koncovkou vyrobenou z plynové trysky – jednalo se o první barevný sprej. Burnham Milletovi a jeho mužům říkal „bělící skvadra“.

==========

Pro slečnu Monroeovou to byl velký den. Při příležitosti inaugurace složila dlouhou poému, již nazvala „Kolumbovská óda“, a přiměla mnoho svých vlivných přátel, aby její skladbu zařadili na program. S pýchou sledovala, jak ji herečka předčítá oněm několika tisícovkám lidí, kteří byli dostatečně blízko, aby z ní něco slyšeli. Na rozdíl od většiny publika byla Monroeová přesvědčena, že její báseň je skvostným dílem. Věřila tomu tak moc, že nechala vytisknout 5 000 kusů, jež si přítomní mohli zakoupit. Prodalo se jen pár výtisků a autorka tento debakl připsala upadající oblibě poezie v zemi. V zimě toho roku použila zbylé výtisky jako topivo.

==========

V této době – tedy v březnu 1893 – Holmese nejvíc trápilo, že nemá nikoho k ruce. Potřeboval novou sekretářku. Žen, jež sháněly práci, se v okolí pohybovalo dost – výstava jich přilákala do Chicaga celou armádu. Počet zájemkyň, které se hlásily na nedaleký Pedagogický ústav, aby se staly učitelkami, údajně mnohonásobně převyšoval běžný stav. Spíše tedy šlo o to, jak najít ženu správného typu. Kandidátky musely být zdatné ve stenografii a psaní na stroji, ovšem nejvíc mu záleželo na tom, aby nalákal ženu, jež by byla osamělá, slabá a prahla po kontaktu. Na to byl ostatně největším odborníkem. Jack Rozparovač tuto kombinaci našel v chudých prostitutkách v londýnské čtvrti Whitechapel, Holmes ji objevil v ženách v přechodové fázi: čerstvých, nevinných dívkách, které poprvé v životě zakusily pocit svobody, ale dosud nevěděly, co vlastně svoboda znamená a jaká nebezpečí představuje. Bažil po pocitu vlastnictví a také po moci, která z něj plynula. Nejvíce ho vzrušovalo ono očekávání – když postupně získal lásku a posléze život se všemi jeho tajemstvími. Poslední fáze, kdy se zbavoval materiálu, byla již vedlejší. Jen taková forma obveselení. Skutečnost, že přišel na způsob, jak to provést efektivně a ještě na tom vydělat, svědčila o tom, jak obrovskou mocí oplýval.

==========

Bloom otevřel vesnici již v srpnu 1892, dlouho před inaugurací. Během měsíce se mu vrátily veškeré náklady a z atrakce mu začal plynout solidní zisk. Jakmile si lidé uvědomili, že danse du ventre znamená „břišní tanec“, stalo se jeho alžírské podání trhákem. Rozšířily se zvěsti, že se při něm vrtí zpola nahé Alžířanky, přestože tanec byl ve skutečnosti elegantní, stylový a do značné míry cudný. „Proudily tam zástupy lidí,“ prohlásil Bloom. „Byl to hotový zlatý důl.“ S improvizací sobě vlastní Bloom přispěl ještě něčím, co navždy ovlivnilo americké vnímání Středního východu. Chicagská pobočka Press Clubu ho pozvala, aby jeho členům danse du ventre představil. Bloom, který nikdy neodmítl reklamu zdarma, pozvání okamžitě přijal a dorazil do klubu s tuctem svých tanečnic. Po příchodu však zjistil, že veškerou hudební produkci v klubu obstarával jediný pianista, který netušil, jaká melodie by se k tak exotickému tanci hodila. Bloom se na chvilku zamyslel, zabroukal melodii a nakonec ji notu po notě vyťukal na klávesy: Během následujícího století byly tato melodie a různé variace na ni použity v převážně laciných filmech, typicky když vlnící se tělo kobry vykukuje z koše. Vznikl na ni také žákovský popěvek: „V jižní Francii frantíci se nemyjí.“ Bloom litoval, že si tu melodii nenechal zaregistrovat. Tantiémy, které by mu z ní plynuly, by se pohybovaly v řádech milionů.

==========
Jedním z nejčastějších problémů tehdy byly „odporné nohy“ způsobené rozšířeným zvykem mýt si nohy pouze jednou týdně. Hollingsworthová uvedla, jak proti nim bojovat: „Zředíme kyselinu solnou s vodou v poměru jedna ku deseti a touto směsí si každý večer před spaním nohy masírujeme.“

==========

Hollingsworthová poskytovala i moudrá lékařská doporučení – jako „Nesedejte si mezi člověka s horečkou a oheň“ – a zmínila různé postupy v případech náhlých událostí, například otravy. Jako jeden ze způsobů, jak vyvolat zvracení, uvedla: „Vstříkněte si do konečníku tabák troubelem dýmky.“

==========

Carrie Watsonová, přední chicagská majitelka nevěstince, usoudila, že i její podnik by potřeboval trochu vyparádit. Veřejný dům Carrie Watsonové byl sice již nyní luxusním místem s bowlingovou dráhou, kde místo kuželek stály lahve vychlazeného šampaňského, ale majitelka se nyní rozhodla zvýšit počet pokojů a zdvojnásobit personál. Stejně jako ostatní majitelé nevěstinců očekávala průdký nárůst poptávky. Jejich očekávání nebyla zklamána. A očividně ani přání jejich zákazníků. Jistá majitelka obdobného zařízení jménem Chicago May na divoký rok výstavy později vzpomínala s pobouřením: „Jaké hrůzy některá děvčata dělala! Když na ně jen pomyslím, je mi z toho zle. Detaily některých ‚cirkusových čísel‘ by ani nešly otisknout. Myslím, že ani Řím ve svých nejhorších dobách se nemohl rovnat Chicagu oněch odporných dní.“

==========

Až na jeho vlastní Timesy proti Harrisonovi vystupovaly všechny chicagské listy, stejně jako Burnham a většina prominentních občanů města. Podle Burnhama a ostatních potřebovalo nové Chicago, symbolizované Bílým městem v Jacksonově parku, nové vedení – tedy rozhodně ne Harrisona. Zástupy chicagských dělníků však nesouhlasily. Vždy Harrisona považovali za jednoho z nich – říkali mu „náš Carter“ –, a to i přesto, že vyrostl na plantáži v Kentucky, studoval na Yaleu, hovořil plynně francouzsky a německy a dokázal citovat dlouhé pasáže ze Shakespeara.

==========

Ve čtvrtek 5. května v noci na sebe Národní provaznická společnost, trust ovládající 80 % výroby lan v zemi, uvalila nucenou správu. Následovalo uzavření chicagské banky Chemical National Bank, což organizátoři výstavy brali jako obzvlášť zlé znamení, protože Chemical jako jediná získala svolení kongresu k otevření pobočky na výstavišti, a to dokonce přímo v Administrativním pavilonu. O tři dny později zkrachovala další velká chicagská banka a potom třetí, Evaston National Bank, sídlící v Burnhamově městě. Po celé zemi docházelo k desítkám krachů. V Brunswicku ve státě Georgia měli setkání prezidenti dvou národních bank. Jeden z nich se v klidu omluvil, odešel do své soukromé kanceláře a střelil se do hlavy. Obě banky padly. V Lincolnu v Nebrasce byla Nebraska Savings Bank nejoblíbenější bankou mezi školáky. Místní učitelé sloužili jako její agenti a každý týden od dětí vybírali peníze, které ukládali na jejich vkladní knížky. Zvěsti o tom, že je banka před krachem, zaplnily ulici před finančním ústavem dětmi, jež se dožadovaly svých peněz. Ostatní banky přispěchaly Nebraska Savings Bank na pomoc a takzvaná „dětská vzpoura“ byla zažehnána.

==========

Pro děti návštěvníků tu byla školka a mnoha lidem přišlo zábavné, že když jste odložili dítě v Dětském pavilonu, dostali jste k němu lístek, kterým jste se prokázali při jeho vyzvednutí. Malá, avšak hlasitá skupina chicagských mravokárců se obávala, že chudí rodiče si z pavilonu udělají odkladiště nechtěných dětí. Tento osud však potkal jediné dítě, nebohého Charlieho Johnsona, a ani jedno se neztratilo.

==========

Mezi těmito exponáty byly roztroušeny nejrůznější podivuhodnosti. Lokomotiva utkaná z hedvábné niti. Visutý most vyrobený z mýdla značky Kirk. Obrovská mapa Spojených států sestavená z nakládaných okurek. Výrobci sušených švestek dodali rytíře v životní velikosti posazeného na koni, celého ze sušených plodů. A Averyho solné doly v Louisianě vystavily kopii sochy Svobody vyřezanou z bloku soli. Návštěvníci jí začali přezdívat „Lotova žena“.

==========

Některé otázky byly naprosto bizarní. „V jakém pavilonu je papež?“ zeptala se jedna dáma. Zaslechla ji novinářka Teresa Deanová, která z výstavy psala denní reportáže. „Papež zde není, madam,“ odpověděl strážník. „A kde je?“ „V Itálii v Evropě, madam.“ Dáma se zamračila. „A to je kudy?“ Strážník byl přesvědčený, že si paní dělá legraci, a tak jí bodře odpověděl: „Tři bloky pod lagunou.“ „Jak se tam dostanu?“ otázala se.

==========

Jednou z rozkoší výstavy byla skutečnost, že člověk nikdy nevěděl, na koho může u Venuše Mélské, na výstavě pohřebních vozů nebo pod hlavní Kruppovy příšery narazit nebo kdo se může posadit k vedlejšímu stolu v podnicích jako Big Tree Restaurant, Philadelphia Café či Great White Horse Inn – kopie nevěstince Velký bělouš, o němž psal Dickens v Kronice Pickwickova klubu – nebo kdo se vás mohl najednou chytit za paži na palubě Ferrisova kola, když vaše gondola začala stoupat. Arcivévoda František Ferdinand, kterého jeden jeho průvodce popsal jako „z půlky křupana a z druhé držgrešli“, se po výstavišti procházel inkognito – i když mnohem víc se mu zamlouvaly pokleslé čtvrti Chicaga. Z tábořiště Buffalo Billa proudili na výstavu indiáni, kteří dříve sekyrami skalpovali bělochy, stejně jako Annie Oakleyová a množství kozáků, husarů, jízdních kopiníků a příslušníků americké Šesté kavalerie, toho času na dovolené, aby mohli účinkovat v show plukovníka Codyho. Náčelník Stojící Býk se projížděl na Ferrisově kole v obřadní čelence a nepolámal si při tom ani jedno z dvou stovek per. Ostatní indiáni jezdili na smaltovaných dřevěných koních na kolotoči v Midwayi. Mezi návštěvníky se procházeli Paderewski, Houdini, Tesla, Edison, Joplin, Darrow, jistý profesor z Princetonu jménem Woodrow Wilson a drobná stařenka v černé hedvábné letní sukni ozdobené modrými kvítky pomněnek jménem Susan B. Anthonyová. Burnham se sešel s Teddym Rooseveltem na oběd a potom dlouhá léta používal zvolání „Safraporte!“, jímž Roosewelt později proslul již jako prezident země. Obchodní magnát James Brady, zvaný „Diamantový Jim“, povečeřel s jednou z nejznámějších hereček a zpěvaček své doby Lillian Russellovou a uspokojil přitom svou vášeň pro sladkou kukuřici. Twaina však nikdo nezahlédl. Přijel do Chicaga na výstavu, ale hned zkraje onemocněl a strávil jedenáct dní na hotelovém pokoji, načež zase odjel, aniž by spatřil Bílé město.

==========

Jednoho dne, když Dámská rada výstavy debatovala o tom, zda má podpořit, či odmítnout konání výstavy i v neděli, se na chodbě Ženského pavilonu jistý rozčilený sabatarián střetl se Susan B. Anthonyovou ohledně jejího přesvědčení, že by měl veletrh zůstat v neděli otevřený. (Anthonyová nebyla členkou rady, a tak se i přes své renomé po celé zemi nemohla jejího zasedání zúčastnit.) Se záměrem použít co možná nejvíce šokující analogii, které byl v tu chvíli schopen, se duchovní Anthonyové zeptal, zda by byla raději, kdyby její syn místo do kostela šel v neděli na show Buffalo Billa. Odpověděla, že ano, neboť „by se tam toho naučil mnohem více“. Rozhovor onoho zbožného muže utvrdil v přesvědčení, že hnutí za volební právo žen, v němž se Anthonyová angažovala, je od základů zkažené. Když se o incidentu dozvěděl Cody, natolik ho to pobavilo, že Anthonyové zaslal děkovný list a pozval ji na své představení. Nabídl jí lóži na termín dle jejího výběru. Na začátku programu vjel Cody do arény na koni. Jeho dlouhé šedé vlasy splývaly zpod jeho bílého klobouku a stříbrný lem na jeho kabátu ve slunci oslnivě zářil. Vybídl koně ke klusu a namířil si to k lóži, kde Anthonyová seděla. Obecenstvo ztichlo. V oblaku prachu a hlíny koně zastavil, sňal z hlavy klobouk a s teatrálním gestem se uklonil, až se čelem skoro dotýkal rohu svého sedla. Anthonyová se postavila a rovněž se mu uklonila a přitom – „nadšená jako malá holka“, jak se nechala slyšet jedna její přítelkyně – na Codyho mávala kapesníčkem. Význam toho okamžiku nikomu neunikl. Jeden z největších hrdinů minulosti Ameriky vzdává hold jednomu z největších hrdinů její budoucnosti.

==========

Nyní však, jak Tribune napsal dál, byly břišní tanečnice a všechny ostatní pokleslé, svíjející se polonahé ženy z Midwaye pozvány na velký ples, aby si zatančily s čelnými představiteli výstavy, včetně Burnhama a Davise. „Situace tedy, jak ještě uvidíme, zavání potenciální katastrofou,“ dodal Tribune. „Ve společné hrudi Dámské rady by se mělo svírat srdce při pomyšlení, co by se mohlo stát, pokud generální ředitel Davis půjde v čele velké přehlídky s nějakou okouzlující Fatimou, jež si uprostřed tance užene zánět pobřišnice. Nebo pokud [Potter] Palmer povede mnišku z chrámu v Luxoru a zjistí, že i ona trpí stejným neduhem. Nebo pokud starosta Harrison, jenž náleží všem národům, bude nucen zatančit si s každou s přítomných krasavic. Budou se tito gentlemani snažit protesty či silou potlačit svíjivé tendence svých partnerek, či se po vzoru jejich domoviny i oni pokusí o orientální prostocviky? Řekněme, že by se prezident Higinbotham ocitl tváří v tvář naolejované krásce z Fidži nebo dahomejské Amazonce s odhalenými zády, jež by vykonávala složité pohyby kanibalského tance – měl by se k ní připojit a její pohyby napodobit, nebo riskovat krk a snažit se ji zastavit?“

==========

Train byl jedním z nejznámějších lidí své doby, i když nikdo přesně nevěděl proč. Údajně byl předlohou cestovatele Philease Fogga z románu Cesta kolem světa za osmdesát dní. Train prohlašoval, že skutečným důvodem, proč byl na výstavu pozván, bylo, aby ji zachránil a pomocí svých psychotropních schopností zvýšil její návštěvnost. Tyto síly v něm prý přebývaly ve formě elektrické energie. Obcházel výstaviště a třel si dlaně, aby energii nashromáždil, a odmítal si s kýmkoliv potřást rukou, aby o svou moc nepřišel.

==========

Louis Sullivan, který za svůj Pavilon dopravy – zejména jeho Zlaté dveře – obdržel mnoho chvály a vyznamenání, se znovu vrátil k práci ve společnosti, již vlastnil s Dankmarem Adlerem, ovšem za jiných podmínek. Kvůli prohlubující se recesi a chybným krokům, kterých se společníci dopustili, měla firma jen hrstku zakázek. Za celý rok 1893 dokončili pouze dvě stavby. Sullivana, který s kolegy nikdy nejednal v rukavičkách, popadl záchvat vzteku, když zjistil, že jeden z mladších architektů jeho společnosti ve volném čase navrhuje domy vlastním klientům. Sullivan ho vyhodil. Mladík se jmenoval Frank Lloyd Wright.

==========

Aby Frank Millet nalákal na zakončení co nejvíc lidí, naplánoval celodenní oslavu s hudbou, proslovy, ohňostrojem a přistáním samotného „Kolumba“ na replikách lodí Niña, Pinta a Santa María, které v měřítku jedna ku jedné pro výstavu vyrobily španělské loděnice. Millet najal herce, aby hráli Kolumba a jeho kapitány. Posádku tvořili muži, kteří s loděmi připluli do Chicaga. Pro tuto příležitost si Millet vypůjčil exotické rostliny z Pavilonu zahradnictví a nechal je přenést na pobřeží jezera. Také naplánoval pokrýt břeh spadaným dubovým a javorovým listím na znamení toho, že Kolumbus přistál na podzim, i když živé palmy a odumřelé listy z opadavých stromů nebyly zcela ideální spojení. Po přistání měl Kolumbus zarazit svůj meč do země a prohlásit Nový svět za španělské území, zatímco jeho muži zaujmou pozice podle dvoucentové poštovní známky vydané při příležitosti oslav Kolumbova objevu. Přistání měli podle Tribune „obezřetně přihlížet“ indiáni najatí ze show Buffalo Billa a různých jiných atrakcí výstavy a zároveň nesouvisle pokřikovat a zmateně běhat „sem a tam“. Touto scénkou chtěl Millet přenést návštěvníky „o 400 let nazpět“ – i přes to, že španělské lodě měly být k pobřeží dostrkány parními remorkéry.

==========

Novináři nechápali, jak je možné, že chicagská policie nezačala Holmese vyšetřovat již dříve. Chicago Inter Ocean napsal: „Je to ostudné pomyšlení, že nebýt úsilí pojišťovacích společností, jež Holmes podvedl nebo jež se pokusil podvést, mohl být stále na svobodě a sužovat naši společnost – tak dobře dokázal zahlazovat stopy po svých zločinech.“ Chicagský „pocit studu“ nebyl žádným překvapením, jak poznamenal New York Times: každý, kdo byl s případem obeznámen, „musí žasnout, že místní policejní oddělení a žalobci nejen že nedokázali těmto hrůzným zločinům předejít, ale dokonce o nich neměli nejmenší tušení“. Jedním z nejpřekvapivějších a patrně nejvíc pohoršujících zjištění bylo, že ředitel chicagské policie v rámci své předchozí právnické praxe zastupoval Holmese v desítce standardních obchodních sporů.

==========

Největší dopad veletrhu spočíval v novém pohledu Američanů na jejich města a architekty. Výstava podnítila celou zemi – nejen hrstku bohatých patronů architektury –, aby uvažovali o městech jako nikdy předtím. Právník a politik, pozdější ministr války a zahraničí Elihu Root prohlásil, že veletrh vyvedl „náš národ z pralesa fádnosti a předestřel mu nové ideje architektonické krásy a vznešenosti“. Podle politického aktivisty Henryho Demaresta Lloyda výstava ukázala americkým masám „možnost společenské krásy, štěstí a harmonie, o kterých se jim ani nesnilo. Žádná taková vize by do přízemní lopoty jejich životů nemohla jinak proniknout a na jejich vývoji bude patrná ještě za tři generace“. Veletrh ukázal mužům a ženám, kteří se do té doby zajímali jen o ty nejnezbytnější věci, že města nemusí být jen temnými, špinavými a nebezpečnými baštami čirého pragmatismu. Mohou být také krásná.

==========

Buffalo Bill na výstavě vydělal milion dolarů (asi 30 milionů v dnešní měně), jež použil na založení města Cody ve státě Wyoming, k vybudování hřbitova a lunaparku v North Platte v Nebrasce, k umoření dluhu pěti kostelů tamtéž, nákupu jedněch wisconsinských novin a podpoře divadelní dráhy jisté rozkošné mladé herečky jménem Katherine Clemmonsová, což vedlo k ještě většímu odcizení mezi ním a jeho manželkou. V jednu chvíli svou ženu obvinil z toho, že ho chtěla otrávit. Bankovní panika v roce 1907 Divoký západ zničila a přinutila Buffalo Billa, aby se nechal zaměstnat v cirkusech. Bylo mu přes sedmdesát, ale stále jezdil po manéži ve svém bílém klobouku se stříbrným lemem. Zemřel 10. ledna 1917 v Denveru v domě své sestry. Neměl peníze ani na vlastní pohřeb.

==========

Podle Holmesových pokynů dělníci pracující pro majitele pohřební služby jménem John J. O’Rourke naplnili rakev cementem, na nějž položili tělo, které zasypali dalším cementem. Následně s ním zamířili přes venkovskou oblast na jih na hřbitov svatého Kříže, katolické pohřebiště v okresu Delaware kousek jižně od Filadelfie. S velkou námahou přenesli těžkou rakev do ústřední hrobky, kde ji přes noc hlídali dva Pinkertonovi detektivové. U borovicové rakve se střídali na směny: jeden hlídal, zatímco druhý spal. Příštího dne dělníci otevřeli dvojitý hrob, který rovněž naplnili cementem, načež do něj vložili Holmesovu rakev. Na ni opět nasypali cement a hrob uzavřeli. „Holmes očividně chtěl uchránit své ostatky před jakýmikoliv vědeckými experimenty, před nožem a nádržkami s lihem,“ napsal Public Ledger. Došlo k několika podivným událostem, které téměř potvrzovaly Holmesovo tvrzení, že je ďáblem. Detektiv Geyer vážně onemocněl. Ředitel věznice Moyamensing spáchal sebevraždu. Předsedu poroty zabil při nehodě elektrický proud. Kněz, který udělil Holmesovi poslední pomazání, byl nalezen mrtvý na pozemku svého kostela. Příčina jeho smrti zůstala nejasná. Otec Emeline Cigrandové se ošklivě popálil při výbuchu kotle. A kancelář George Grahama zničil požár – netknuta zůstala jen Holmesova fotografie.

==========