Kámen, který jsem potkal na lesní obchůzce jakoby mi přinesl další impuls okružní jízdy po perspektivách, tentokrát však po spirále, do středu, kde to všechno dění, které pozorujeme, vzniká a odstředivými kruhy se šíří prostorem.
Jak je mým zvykem, nebudu se omezovat a nechám slova proudit. Velikost doby velí jasně.
Občas píšu poeticky a někdy záměrně něco přeženu. Nemám rád suché intelektuální rozbory.
 Tančím prostorem s perem v ruce. Nemám záměr nikoho o ničem přesvědčovat, ale budu rád, pokud zvážíte kontemplaci nad perspektivami, na něž ukazuji.
Cítím, že příště už zanechám popisy aktuální situace a soustředím energii plně na kroky, které vedou z labyrintu ven.
1
mocná říše jménem Egregor
Bez nahlédnutí této perpsektivy, tuším, lze jen obtížně pojímat, co se to v naší společnosti děje.
Vidíme spoustu našich blízkých, přátel, kteří jako mávnutím proutku jsou plní nenávisti vůči východní zemi, nadávají, proklínají, volají po pomstě a různými způsoby ventilují svůj jinak spící, nepřiznaný, obrovský strach a zcela iracionálně nás všechny přibližují většímu konfliktu.
Kolektivní vědomí, či spíše v této oblasti nevědomí, hraje svou klíčovou roli.
Obzvláště tady v regionu bývalých zemí východního bloku je nenávist k Rusku, celkem pochopitelně, velice silně zakořeněna.
Řečeno jednoduše, „je to prostě v poli“.
Funguje to tak, že válka hodí jiskru, ale jenom aktivuje něco, co tu je přítomno stále, v latentní podobě.
A čím víc lidí se nechá strhnout, tím větší emoční náboj to generuje a tím snadněji to dokáže strhnout další lidi.
Míru naší odolnosti vůči egregorům určuje frekvence našich vibrací a úroveň vědomí.
Každý kdo se nenechá strhnout je důležitým pilířem a společně tvoří hráz postupujícímu nevědomí.
Popravdě však nutno říct, že každý má svou míru. A kdyby se nemocným mocným podařilo rozjet válku tady v Čechách, mnoho z nás by též ujelo na kolektivních emocích instinktů přežití a přidávali bychom se na tu či onu stranu.
Antiruský egregor je u nás nejsilnější. V podstatě je jediným důvodem pro to, že jeho oběti nejsou schopni vidět několikanásobně silnější i krvavější imperiální politiku USA, porušování lidských práv, válečné konflikty bez schválení rady bezpečnosti OSN, těžké válečné zločiny a podporu spojencům v provádění genocid ( př. Turecko vůči Kurdům, či aktuálně Saúdská Arábie v Jemenu)
Ale v posledních letech stále posiluje též egregor anti-americký a euroskeptický.
 A ten zase má tendence přehlížet zločiny Ruska a Číny (na kterou se tu teď trochu zapomíná)
Antizápadní egregor zase vidí vše, co se vynoří na západ od nás jako zlo, bagatelizuje zločiny sovětského stalinismu (žádný socialismus a už vůbec komunismus, v pravém významu slova, se nikdy nekonal, proto dál neposiluju zmatení používáním těchto pojmů) a propadá v naivní oslavy panslovanského sjednocení pod nadvládou pravoslavné církve.
Pozorováním současného rozpínání antiruského egregoru zjišťuju jednu velmi zajímavou věc. Ve velké většině jsou náchylnější muži.
Čím to je ?
Z mého pohledu tím, že muži mají obecně mnohem vyvinutější, ale též zkostnatělejší světonázor, a téma války mocností k nám prochází mnohem více skrz oblast intelektu, než třeba téma pandemie.
Takže ženy, dovolte mi vyjádřit Vám mou vděčnost za to, že to pole takto držíte, přestože hysterie je vlastností, která je většinou připisována především Vám. I tady se ukazuje, že ne zcela právem aneb rovnováha je přítomna ve všech sférách.
Nabíjení egregorů emočním palivem je přesně tím, co se po vás poslední roky celkem stabilně chce a klíčovým nástrojem k tomu jsou média.
Čím vyšší kolektivní úroveň vědomí, tím rychleji se víra ve falešný poplach ztrácí a napětí náboje egregoru opadá, neboť lidé se rychleji probouzí ze zajetí negativního pole strachu.
Proto není zbytí než egregory střídat a taktika je vyvíjet ještě rychlejší, plynulejší a dynamičtější přechody z jednoho egregoru do druhého bez zbytečných prostojů.
Prostoje totiž způsobují stále rychlejší pokles vyděšení populace a mnohem náročnější zavlečení nového nepřítele do kolektivního pole.
Jak udržet obyvatelstvo v konstantním sevření strachem bylo od počátku věků klíčovou oblastí zájmu všech psychicky narušených osob, posedlých nadvládou světu.
Čili z antimuslimského do antivirového a z něj hup rovnou do antiruského a jedem, točíme to, musí to odsejpat.
Poslední přechod teda byl na jedničku, je vidět že na tom kuci zamakali.
Večer ještě rétorika, že očkování je základ správné životosprávy, ráno už válka a plná pozornost na východní frontu.
Nouzový stav už teď tedy není potřeba kvůli pandémii, ale ejhle, den na to kvůli Rusku, které nám už snad téměř vyhlašuje válku.
Občas mi někdo vyčte, že se tvářím jako že zaujímám středovou pozici, ve skutečnosti však ale víc stojím na straně Rusů.
K tomuto zdání je jednoduchý důvod.
Světové mínění je obrovsky vychýleno z rovnováhy na jednu stranu.
Představte si ho jako loď, která se poryvy vichřice nebezpečně naklání na jednu stranu, pomůžete ji vyvážit setrváním ve středu, nebo na chvíli skočíte na druhou stranu?
A musím říct, že mě moc těší, kolik lidí aktivně vyvažuje a vidím málo těch, kteří sedí na středu lodi se slovy, že těmto malicherným povětrnostním podmínkám nebudou věnovat pozornost a tak je přece ještě více posilovat.
Každý kdo odmítne nasypat svou životní energii v podobě emocí do velkého sudu střelného prachu je dnes vitálně důležitý pro život a nesmírně vesmírně mě těší, že mám kolem sebe v podstatě jenom takové lidi.
Ale je mi jasné, že moje sociální bublina má daleko k celostátnímu průměru.
Proto vnímám jako klíčové, s tím jak válečný egregor nabírá na síle, že i my si stále jasněji vymezujeme své hranice, pomáháme svým bližním rozlepovat víčka a klidnit bouře v jejich srdcích.
Klidné srdce totiž ví a neexistuje způsob jak ho oblafnout.
2 Srdce jako radar v bouřícím víru falešnosti
Člověku, který se dívá jen očima, musí přijít obraz dnešního světa v pravdě šílený.
Pomalu si jeden může dnes vybrat z pestrého katalogu zářivých nabídek, nad čím bude dnes zoufat.
Všechno vypadá, že jde od desíti k pěti.
Jenomže všechno to temno je precizně vyváženo světlem a musím říct, že to je jeden z klíčových faktorů, který mě vede o tom psát. Vždyť je tolik lidí, kterých právě teď přemýšlí, jestli má smysl v takovém světě ještě pokračovat.
Jednou z hlavních esencí chaosu dnešní doby je dezinformační válka. Dnes najdete zdroje na všechno, co si chcete myslet.
A co si myslet nechcete, to vám zas umí mistrně podsunout.
Je záměrně vytvářeno bezpočet úhlů pohledů na každou věc, aby se snížil počet těch lidí, kteří si vyberou tu pravdivou. Neboť jen když se lidé vibračně sjednotí na jedné základní pravdě je impérium lži skutečně ohroženo.
Toto působí opravdu temným dojmem.
Jenže.
Ruku v ruce, doslova den ode dne, se stále zrychlujícím tempem růstu vědomí, sílí to něco, čemu se v mém slovníku nejvíc blíží slovo intuice, ačkoliv to vnímám mnohem širší a obsáhlejší.
Pro mnoho lidí se, konečně, stává jejich intuice relevantním a hlavním zdrojem vědění.
V intelektuálním zajetí faktů a argumentů je dnes v podstatě nemožné se zorientovat a najít pravou cestu.
Bez citu, vědomí srdce, je nám encyklopedické systematizování faktů k ničemu.
Mnoho lidí je zoufalých, protože cítí, že tlak dnešní doby, nutí každého zaujmout k situaci nějaký pohled. Přece se to týká nás všech a je zodpovědností celku ochránit společný prostor.
A dostudovat všechno, i kdyby jste si vybrali skutečně pravdivé informace, je časové nereálné.
Život nám však k nohám předkládá fascinující zkratku, jakousi kouzelnou hůlku.
Stačí se naladit na svou osu a v klidu a zhloubi se podívat na informaci, která k nám přichází.
 A ještě v tom momentu, než se ji chytne intelekt a začne ji analogicky rozebírat, většinou slabý hlásek zašeptá „ano“, nebo „ne“.
Někdo dostane informaci v podobě husí kůže, hodně lidí to vnímá pocitem v břiše.
Srdce, stejně jako celé tělo a svět přírody ví, protože je neustálém napojení na síť života.
Čili jediným naším úkolem je napojit i zbloudilou lidskou mysl, která má tendence se ztrácet ve vírech informací.
Pohled z nadhledu je vlastně až komicky, ale geniálně paradoxní.
Jediné, co v tomto světě neví, je lidská mysl a její svět, čili přesně ten aspekt, který si vždycky myslel, že on je ten jediný, který ví.
Tento adaptační balíček přichází v přesný čas, kdy informační válka zesiluje neutuchajícím způsobem.
Pamatuju, když se mi před lety otevřela schopnost poznat, když někdo lže. Prostým pohledem do očí a stačil krátký okamžik. Později už nebyl nutný pohled do očí, stačilo navnímat jeho gesta, pohyby, intonaci...
Uplynulo pár let a otevřela se mi možnost rozpoznat někoho, když lže, ale neví že lže.
Tady bylo třeba vnímání ještě o úroveň jemnější.
A dnes, díky vesmíre za to, jsme schopni lehce rozpoznat vibraci prostého textu, který si čteme u ranního čajíku na sociální síti.
Řekl bych, že toto je hlavní zbraní, která je nám dána, do této války, a nazývám ji Silou Otevřeného Srdce.
3 u-Krajina Srdečných lidí a toho zbytku
Mám takovou nějakou slabost pro Ukrajince a stejně tak pro Rusy.
Nesou pro mě zajímavou a důležitou kvalitu.
Jakousi ryzost, zvláštní hloubku a srdečnost.
Někdy se nějakému východnímu bratru podívám do očí a ty moje vlhnou. Vidím tam tolik bolesti, tolik utrpení a tolik síly, která Vás umí zvednout, že zase jdete dál.
Tolik útlaku tito lidé museli snést a dosud snášejí.
My tady „na západě“ jsme trochu zapomněli, co to je drsný život a taky co jsou skutečné hodnoty.
My už jsme trochu rozmazlení blahobytem a možnostmi volby, které nás ale část odvádějí od podstatného.
 Na východě to ještě vědí.
Většina dobrých mužů, tátů od rodin má na Ukrajině smutný výběr. Buď zůstat, pracovat a živořit. Anebo žít daleko od své rodiny a vykonávat stejnou či podřadnější práci někde na západě a mít jakžtakž slušné prostředky pro sebe a svou rodinu za tvrdou cenu izolace od svých nejbližších.
Mno, nějak mám problém věřit boháčům na západě, jež si udělali z Ukrajinců laciné otroky a desetiletí vysávají nadhodnotu ukrajinské práce, jak teďka běhají se žlutomodrýma vlaječkama a mohou se přetrhnout v horečných pseudosympatiích s národem, který je ještě včera nezajímal.
Média, továrny na odsudky na nás chrlí tuny materiálu o krvavé Ruské agresi. Ve zprávách se objevují zprávy jak Rusové bombardují města, včetně toho hlavního.
Každý má dnes šanci se přesvědčit. Pusťte si webkameru z Kyjeva a schválně kolik raket, bomb a zničených budov napočítáte.
 Použijme stejné technologie, které používají oni, aby nás lépe oblbli.
Pamatujete?, nástroje jsou rozdávány spravedlivě oběma stranám…
No teď mi na mysli vytanulo ono věčné mystérium, jak je možné, že jeden, ani ne dvacetikilový, pejsek dokáže hravě nahnat do ohrady tisícihlavé ovčí stádo.
Ten pejsek, výhradně oddaný svému páníčkovi a jeho vůli, symbolizuje média.
4 Vůle páníčkova
Přijde mi až neuvěřitelný ten obrázek z nadhledu.
Ti, kam skrz neprůhlednou stěnu ekonomické mlhy, tečou v podstatě všechny zisky pracujícího světa, ve snaze udržet si svá rozpadající se panství, rozpoutají válku.
V médiích to properou tak důkladně a zamíří na emoce lidí tak precizně, že ti si okamžitě začnou tahat z peněženek to málo, co jim tam zbylo, aby pomohli lidem, kteří jsou v nouzi.
Solidarita je krásná věc, jenom z vyššího nadhledu chci poukázat na tu nestoudnost, která bývá součástí plánu každé války.
A mimochodem, zdražíme skokově plyn a naftu a v návaznosti, zase úplně všechn ostatní komodity.
Ještě víc je třeba sebrat lidem, ještě víc je zatlačit do nouze a nutnosti se starat o svoje přežití.
Všichni znáte rčení které se používalo pro děti. Kdo si hraje, nezlobí.
Tady to platí tak, že kdo se stará o to, aby přežil, nestaví se na odpor.
Takový člověk nemá čas měnit svět, propojovat se, odpočívat, šířit radost, lásku a pohodu.
Jede jak hodinky, ve stresu, konstantním strachu.
Ovce, která se bojí vlka se sama bude držet v ohrádce a nikdy nepozná bohatou pastvu na louce u lesa.
Problém dnešního světa spočívá v tom, že platí obecná víra, že žijeme v demokracii, zatímco žijeme především stále v oligarchii.
A zase nic nikdy není černobílé, vždy platí všechny aspekty naráz, v nějakých ohledech tu demokracie je.
Ale v těch nejkritičtějších otázkách všichni dobře víme, nebo aspoň cítíme, že nerozhoduje lid, ale ti nejmocnější, čili oligarchie.
Ti, kdo skutečně vládnou a vždy vládli už před mnoha a mnoha staletími pochopili, že jedinou cestou, jak se udržet kontinuálně u moci je být za oponou.
Je za tím zase jen pouhá logika, žádná mystika.
Pokud jste král, faraon, car, nebo prezident jste prostě jednoduše lehce odstřelitelný. A to buď doslova, jako třeba Kennedy, který v průběhu své vlády oči otevřel, anebo – a tato metoda se používá dnes spíš – odstřelit cestami opět méně viditelnými.
Stejná logika pohledu na věc způsobuje prozření, proč se nikdy nic zásadního nezmění, at už volby dopadnou jakkoliv.
5 Neviditelná oligarchie
Pojďme se trochu blíže podívat na oligarchii nové doby.
Pojďme pozvat trochu matematiky a ponořit se do čísel.
Chtěl bych poukázat na jeden zdánlivě nevinný rozdíl v porovnávání bohatosti lidí. Pokud se baví dva normální lidi o tom, kolik mají peněz, většinou si řeknou svůj měsíční příjem. Někdo má 15k, někdo 50k a většina něco mezi. A někdo samozřejmě řádově víc.
Ale bohatství bohatých se udává v majetku. Čili ne v časové ose, ale v jednom bodě.
 Proč ?
Takže když se řekne, že takový Babiš má majetek plácnu 90 miliard (fakt mi to je jedno kolik si kdo nakradl a nečestnými způsoby nahrabal), tak si řekneme:
 „Hmm, dobrý“.
„To je asi dost.“
Nikdo si moc neumí představit, co by s tím vším dělal.
Ale když se řekne, ten člověk vydělává třeba 880 milionů měsíčně, tak v nás tak trochu hrkne. A ti zvídavější mají tendenci si říct, „počkat a co teda on s těma penězma vlastně dělá ?“
Hele kupovat jachty, letadla a ostrovy vás po čase omrzí.
Stejně na to nemáte čas, tam pořád lítat. A vibrace v jaké žijete vás stejně nenechá si to užívat. Žijete v konstantním napětí. Svírá vás strach, že o to všechno přijdete a jelikož vaše ego je pořád v akci, je mnohem strnulejší, než u obvyklého člověka a vaše identita je tak zcela propojena s vaším bohatstvím.
Pak je velmi blízko k pocitu, že ztráta majetku rovná se vlastní smrt.
Rád bych psal víc, ale už v tuto chvíli začíná být jasné kam mířím.
Co asi takto bohatý člověk se svými penězi, které v každý moment vysává z oběhu, z vašich kapes, kde by ve férovém systému měly zůstat, dělá?
Posiluje obranu svého impéria.
Platí týmy, kanceláře, profesionály, kteří mu to mají zajistit.
Například si kupuje si média. Pamatujete?
A teď pojďme přepnout perspektivu z českého rybníčku, kde kuňká žabka Andrejka, do světových oceánů, které brázdí žraloci, kosatky a plejtváci obrovští.
Andrej je vedle nich žebrák.
Plankton, který by si velké ryby ani nevšimly, že sežrali.
 Korporace a banky, které vedou a majetky, které spravují jsou mimo perimetr vidění běžného člověka.
Jejich impéria jsou ledová království totalitní despocie, zároveň to jsou místa, kde probíhají všechna zásadní rozhodnutí, která určují chod světa lidské civilizace.
Mohou si koupit cokoliv a v mnoha ohledech kohokoliv a samozřejmě to v běžné praxi dělají.
Svět moci je často už to jediné co znají. A nejde se tomu divit, pokud hrajete už tak vysokou hru, ruku na srdce, kdo z nás by to ustál?
Další věc na kterou bych chtěl posvítit je otázka peněz. Náš přízemní pohled nás často vede k mylnému soudu, že těmto lidem jde o peníze.
Myslím, že když to sami slyší, musí je tato vzletná tvrzení ohromně bavit.
Představte si, že vyděláváte třeba 20 miliard měsíčně.
Co by vás mělo nutit vydělávat 40 miliard ?
Měsíčně.
Pořád jste lidská bytost, která jí chleba, nebo kaviár, který stojí stejně. I když jíte to nejlepší co existuje, vaše jmění roste pořád stejně a stále rychleji.
Ani když kupujete auta, letadla nebo tankery.
Jeden pohled je, že světovládné elity, pár jedinců vlastní víc, než většina populace dohromady.
Ale opět je třeba se podívat na časovou osu. Bohatí jenom bohatnou, a naprosto šíleným tempem.
Než jste dočetli tento text k této větě, ti nejbohatší za tu dobu vydělali stokrát víc, než vy vyděláte za celý svůj život. Nemuseli pro to hnout prstem.
Peníze tvoří peníze, to každý kdo jen trochu podnikal, dobře ví.
Tak je tento kapitalistický model světa nastaven.
Vysát všechnu nadhodnotu pracujícího světa a uzamknout ji bezpečně do trezoru, kam na ní nikdo nedosáhne. Protože kdyby tato nadhodnota skončila tam, kam patří, svět by se začal okamžitě radikálně měnit.
Těmto lidem vůbec nejde o peníze.
Zapomeňte na peníze.
A soustřeďte se na moc.
Proto všichni tito lidé řeší politiku. Někteří, hloupější, tam sami odcházejí. Ti, co vědí víc, ji řídí zpoza opony.
A prosím vás, jediná otázka peněz, která je zajímá je, ne jak jich mít víc, ale jak na to, abyste vy jich měli míň !
Dobře totiž vědí, že zazdrojovaný člověk se stává dobře informovaným.
Dobře informovaný se stává nezávislým a soběstačným.
Nezávislý člověk prosperuje a vyvíjí se po všech směrech.
Vyvinutý člověk začíná vidět a chápat, číst mezi řádky.
 A společnost, která vidí a chápe nestrpí systém, který vysává veškerou nadhodnotu, aby ji pak použil proti ní samotné a jejímu vývoji.
Tlak evoluce nás lidstvo nutí se posunout na další vývojovou úroveň jako celek. Zároveň struktura současného zřízení a systém přerozdělování energií jde přesně opačnou cestou.
Napětí roste a v současné chvíli ho, vnímám, cítí už každý.
Týká se nás všech a sílu s tím hnout máme jedině jako kolektiv.
Tohle je přesně ta oblast, na kterou chci svítit a nad kterou má největší smysl kontemplovat, pokud nás zajímá jak ven ze začarovaného kruhu všeho toho bezpráví a nesmyslu, který teď jakoby vládne celé zeměkouli.
Tohle je střed.
A kdo si není vědom středu, zákonitě se někde ztratí po cestě…