Výpravy na Východ (Fitzroy, Maclean)

Výpravy na Východ (Fitzroy, Maclean)

Prostřední část knihy líčí Macleanova dobrodružství během druhé světové války. Jako zaměstnanec v diplomatických službách se sice nemohl zapojit do boje, ale přišel na to, že diplomat musí odstoupit, pokud jej zvolí do parlamentu, takže se rozhodl kandidovat a poté, co se stal poslancem za Lancaster, narukoval jako vojín do stejného regimentu, v jakém sloužil jeho otec – do Queen’s Own Cameron Highlanders. Vystoupal až do hodnosti brigadýra a byl jedním ze dvou vojínů, kteří během války absolvovali takový vzestup (tím druhým byl Enoch Powell). Když ho vyslali do Káhiry, připojil se k jednotkám Special Air Service, které založil jeho přítel David Stirling, také skotský aristokrat. A jeho dobrodružství u těchto jednotek – přepad Benghází a další odvážné akce – mu vynesla reputaci dobrodruha ve stylu Jamese Bonda.

==========

Během pobytu v Persii – dnešním Íránu, který byl tehdy rozdělen mezi Británii a Rusko ve snaze zabránit přechodu země do německé sféry vlivu – zatkl Fazlulláha Záhidího, proněmeckého guvernéra, který se pak v padesátých letech stal íránským premiérem. Churchill měl pro urozené bukanýry slabost a vybral pak Macleana k tomu, aby seskočil padákem na území Jugoslávie a plnil tam důležité poslání.* Proti nacistické okupaci tam bojovaly dvě oddělené síly: četnici vedení generálem Dražou Mihailovićem, loajální králi Petru II. v exilu, a komunističtí partyzáni vedení záhadným Josipem Titem (jehož skutečné jméno bylo Broz). Maclean měl Churchillovými slovy zjistit, kdo z nich „zabíjí víc Němců“, a s tím se spojit. Zjistil, že role četniků je sporná, a podpořil partyzány a výstředního a panovačného marxistu Tita. Maclean, aristokrat z Etonu, s ním navázal blízký vztah.

==========

Během mého dlouhého a velmi naplněného života na mne máloco udělalo tak hluboký a strašný dojem jako proces s Nikolajem Ivanovičem Bucharinem, jehož jsem byl v březnu 1938 v Moskvě svědkem, a hrůzná situace ubohého obžalovaného, který navzdory beznadějným okolnostem udatně bojoval za to, v co věřil. Když jsem se právě o padesát let později, na začátku roku 1988, octl v Moskvě a začetl do Pravdy, zjistil jsem, že Bucharina oficiálně rehabilitovali a alespoň posmrtně znovu přijali do strany. A zanedlouho poté jsem mohl dokonce povečeřet s jeho vdovou a vyslechnout si od ní z první ruky pohnuté líčení jejich posledních společných hodin. Nikdy bych si ani na okamžik nepomyslel, že se něco takového kdy stane. Kolo osudu se vpravdě zcela otočilo.

==========

Francouzská domácí scéna nepředstavovala v těch neklidných letech před válkou o nic klidnější obraz než zbytek Evropy. Od únorových nepokojů v roce 1934 k nástupu Lidové fronty a okupačním stávkám v roce 1936 byla francouzská parlamentní demokracie divoká a velmi nestabilní. Vlády vznikaly a zanikaly, ministři se měnili a přesouvali, političtí představitelé pravice, levice i středu se stále více diskreditovali a ztráceli důvěru francouzského lidu. Někteří zůstali u moci pár týdnů, jiní jen pár dnů. Každý týden přinášel stále ohnivější projevy a na světlo vycházely stále nechutnější skandály. Extrémní levice a extrémní pravice formovaly soukromé armády, připravené kdykoliv se porvat mezi sebou či s policií. Po Champs-Élysées proudily hrozivé zástupy demonstrantů, kteří převraceli stolky před kavárnami. Dokonce i jednání v Poslanecké sněmovně denně rušily výkřiky „Traître!“ a „Assassin!“ a někdy i rvačky.

==========

Dva obrazy z toho období nejistoty a nepořádku se mi vryly do paměti. Prvním je scéna v gigantické továrně firmy Renault v Boulogne-sur-Seine, kterou zabrali stávkující. Spolu se dvěma přáteli jsme dokázali proniknout přes hlídky v bráně. Procházeli jsme dílnu za dílnou, kde se dívky a muži ukládali na noc ke spánku na luxusní polštáře rozdělaných limuzín, až jsme dorazili do kanceláře vrchního ředitele. Zde si zřídil své stanoviště stávkový výbor. V luxusně vybavené místnosti visely od stropu k podlaze rudé prapory bohatě zdobené srpy a kladivy. Před tímto improvizovaným pozadím seděli vůdci stávkujících, neoholení, s barety či látkovými čepicemi na hlavách a cigaretami visícími v koutcích úst. Předsedala jim velmi impozantní žena, jejíž obratně se míhající pletací jehlice mi připadaly symbolické. Před našimi zraky z tohoto nervového centra telefonovali a rozesílali posly s rozkazy do různých míst v továrně. Řekli nám tu, že pan Léon Blum, ten roztomilý salonní socialista, jim může být i se svou nově vytvořenou vládou ukradený. Všechno to vypadalo spíš jako scéna z divadelní hry.

==========

Další vzpomínka z těch dnů se týká ohromného, mnohatisícihlavého davu, hrnoucího se 14. července směrem k Place de la Bastille. Vlaje nad ním moře rudých praporů a tu a tam i nějaká osamocená trikolora. Vysoko nad lidmi se na ramenou davu nesou obrovité portréty Stalina, který má ve tváři zamyšlený a vlídně zlomyslný výraz, a portréty francouzských komunistických vůdců: ramenatého a opuchlého Maurice Thoreze, který poté, co vypukla válka, utekl do Moskvy, Gabriela Périho, křehkého intelektuála, který se stal vůdcem odboje a umučili ho v gestapáckém vězení, obrýleného a úskočného Jacquese Duclose, Andrého Martyho, vzbouřence z francouzské černomořské flotily, či Marcela Cachina, vůdčí osobnosti francouzského komunismu. Vpředu kráčí vysoká a bledá dívka v rudé blůze, černé vlasy za ní vlají. Čas od času někde v davu začnou zpívat a nad vřavou se vzedme a opět odezní melancholická melodie Internacionály. Když zpěv zmlkne, ozve se pronikavý výkřik „Les soviets!“ a tisíce ochraptělých hlasů spustí rytmický refrén „LES SOV-I-ETS PAR-TOUT. LES SOV-I-ETS PAR-TOUT“.

==========

Jak jsem věděl od cestovatelů po carské Rusi, odjakživa existoval starý ruský pach složený z vůně černého chleba, ovčí kůže, vodky a nemyté člověčiny. Teď se k nim připojily modernější pachy benzínu a dezinfekce a neodbytná, nasládlá vůně sovětského mýdla. Výsledný poněkud zatuchlý pach prostupuje celou zemi, proniká do každého koutu a pukliny od Kremlu po nejzapadlejší hotel na Sibiři. Poté, co jsem Rusko opustil, jsem jej ještě párkrát vnímal, neboť si jej zřejmě Rusové dost často berou s sebou do ciziny. Pokaždé mi – s magickou mocí vyvolávat vzpomínky, jíž pachy vládnou – překvapivě živě připomněl ony roky.

==========


Příští den jsem začal pracovat v kanceláři, pročítal jsem si spisy, studoval výroční zprávy a se svou postupně se zlepšující znalostí ruštiny jsem se pracně prodíral bombastickými články sovětských novin. V Paříži jsme spoustu informací týkajících se politické situace získávali od společenských kontaktů s lidmi, kterých se přímo týkala, od francouzských politiků, žurnalistů, státních úředníků a jiných veřejných osobností. Jako tajemník velvyslanectví jsem měl za povinnost stýkat se s lidmi nejrůznějších druhů a názorů od krajní pravice ke krajní levici. Největší potěšení – jako všichni Francouzi – měli z toho, že mohou vykládat někomu své názory na politickou situaci. Jediná potíž byla rozhodnout, čí názory má cenu poslouchat. V Moskvě to bylo zcela jiné. Kromě rutinního, striktně formálního styku s několika vyděšenými úředníky lidového komisariátu zahraničních věcí, kteří svým přístupem dávali jasně najevo, že s námi pokud možno nechtějí nic mít, jsme s Rusy neměli prakticky žádný kontakt. Pro sovětské občany bylo totiž velmi nebezpečné, aby se byť i jen v rámci svých úředních povinností jakkoliv stýkali s cizinci, protože kdokoliv tak činil, nutně musel dříve či později upoutat pozornost jisté všudypřítomné organizace, lidového komisariátu vnitřních záležitostí, NKVD. Zprvu platila jistá výjimka pro členy divadelních profesí, herce, herečky a baletky. Několika takovým orgány umožnily rozvíjet styky se zahraničními diplomaty, nebo jim to z nějakých důvodů dokonce i doporučily. Během prvních týdnů po příjezdu jsem se účastnil několika večírků pořádaných mladšími, nezadanými členy diplomatických sborů, kam přišli i někteří méně významní herci či baletky. Ale tyto styky nevyhnutelně kalilo vědomí, že ta okouzlující mladá dáma, se kterou tak přátelsky konverzujete, bude za pár hodin sepisovat hlášení o všem, co jste jí řekli, případně bude při troše smůly už zatčena a na cestě na Sibiř.

==========

Občas nás někdo s typickou ruskou pohostinností a lehkomyslností vůči možným následkům pozval k sobě domů, do dusné malé ložnice, kde obvykle kvůli nedostatku bytů žili kromě celé rodiny ještě i cizí lidé. V takových situacích jsme přijímali složitá bezpečnostní opatření. Veškeré telefonické přípravy probíhaly z veřejných telefonních budek, zvolili jsme den, kdy budou méně spolehliví hostitelovi spolubydlící pravděpodobně pryč, auto jsme zaparkovali o pár ulic dál. Pravděpodobně, ba jistě, o tom orgány věděly, ale bylo by nemoudré zbytečně upozorňovat na to, že se něco chystá, a vzbuzovat tak pozornost houfů amatérských špionů a informátorů. Jakmile ale jednou večírek odstartoval a začala téct vodka, všechny tyto obtíže byly rychle zapomenuty; zpívaly se písničky, tekly slzy, zaznívaly přípitky, prázdné sklenice se rozbíjely o zeď, ze sousedních pokojů přicházeli stále noví přátelé, aby se připojili k zábavě, slovanský šarm a družnost se projevovaly ve všech ohledech. Obyčejní Rusové se sice kontaktu s cizinci vyhýbali, ale jistě to neznamenalo, že by se s nimi nechtěli stýkat. Kdyby si mohli žít po svém, jejich život by byl jedna dlouhá pitka. Ale zanedlouho i tyto vzácné exkurze do sovětské společnosti ustaly. Vývoj událostí způsobil, že i těch pár Rusů, které jsme znali, se nám začalo vyhýbat, jako bychom byli malomocní.

==========

Pár měsíců po mém příjezdu zavolal jednoho rána představitel komisariátu zahraničních věcí, aby mi oznámil zdánlivě nevinnou zprávu: na poslední chvíli došlo ke změně složení sovětské delegace, která bude přihlížet korunovaci krále Jiřího VI. Maršál Tuchačevskij, velitel sovětského generálního štábu a zástupce komisaře pro obranu, se prý vážně nachladil a nebude schopen cesty do Anglie. Nijak jsme nad tím nehloubali, ale pár dnů nato jsme se v novinách dočetli, že maršála přeložili z pozice zástupce lidového komisaře pro obranu na relativně nedůležitý post. To nachlazení mělo očividně na jeho vojenskou kariéru neblahý vliv. Potom už to šlo rychle. Napřed uveřejnili stručné komuniké, že Tuchačevského a asi půl tuctu dalších maršálů a generálů Rudé armády obvinili z velezrady, čeká je soud a hrozí jim poprava. Druhé komuniké oznámilo, že se plně přiznali ke svým zločinům a byli odsouzeni k smrti. Třetí přineslo zprávu o jejich popravě. Dokonce i sovětská veřejnost, již odolná vůči podobným šokům, to přijala s ohromením. Ještě před několika dny byli ti muži vyzdvihováni jako hrdinové, jako vzory všech vojenských i občanských ctností. Jejich portréty v nadživotní velikosti stále ještě bylo možné spatřit veřejně vystavené všude po Moskvě vedle těch Stalinových a členů politbyra. Nyní je museli chvatně a nenápadně odstranit.

==========

Hodně se spekulovalo o tom, kolik je pravdy na těch obviněních proti obětem čistek a kolika lidí se to týká. Teorie na toto téma se lišily. Jedno bylo jisté: že velká spousta lidí využívá čistek k tomu, aby se zbavili svých osobních nepřátel a rivalů. Pokud jste měli zájem o něčí práci, o něčí byt nebo manželku, udali jste ho jako trockistu či jako britského špeha, a s největší pravděpodobností pak zmizel. NKVD pracovala přesčas. Nebyl čas zabývat se detaily. Navíc v tom začal hrát roli duch soupeření. Pro svědomitého úředníka bylo důležité mít na účtu více odsouzení než kolega. Brzo si ale všichni uvědomili, jaké nebezpečí představuje takový přehnaný zápal a všeobecné udávání, takže byly přijaty kroky proti neopodstatněným nařčením. Tomuto procesu se říkalo „čistka mezi čističi“ a stal se skvělou příležitostí pro vyřizování starých vroubků. Ten tanec stále zrychloval a stával se divočejším.

==========

A tak se vlivem okolností cizinci v Moskvě, což byli většinou diplomaté a žurnalisté, uzavírali stále více do své vlastní společnosti. Večer co večer jsme se strojili do fraků, večeřeli na té či oné ambasádě nebo vyslanectví ve společnosti stále týchž lidí a diskutovali o stále týchž věcech. Byl to velice nepřirozený život, ale měl svá pozitiva, neboť mezi těmi několika stovkami lidí tvořících celou moskevskou cizineckou kolonii se našla spousta takových, se kterými bylo příjemné se vídat, a to, že jsme žili v podmínkách připomínajících ghetto, nás semklo. Za jiných okolností bychom nedrželi takhle pospolu.

==========

Z pochůzky po mizerně zásobených obchodech, před kterými bídně oblečení lidé se sklíčenými výrazy ve tvářích vystávali mnohahodinové fronty v často marné naději na získání základních životních potřeb, a ze srovnání cen a mzdových sazeb bylo možné vytvořit si dost přesnou představu o sovětské životní úrovni. A porovnáním těchto a dalších známých údajů týkajících se průmyslové výroby bylo možné se dohadovat, co je základním motivem sovětské ekonomické politiky: totiž rozhodnutí budovat těžký průmysl a tím za každou cenu dosáhnout toho, aby byla země silná, soběstačná a připravená na válku.

==========

Jediná výjimka se vztahovala na lidi pracující na věcech státního zájmu, ti měli s ohledem na své zdraví a jako odměnu za své služby zvláštní privilegia. To bylo zřejmě oficiálním vysvětlením luxusního života, který vedla sovětská aristokracie – lidoví komisaři, generálové a vysocí úředníci. Občas jsme je zahlédli, jak jedou v nádherných autech na své venkovské usedlosti či se z nich vracejí, nebo jak s mladými blondýnkami popíjejí šampaňské pod zlatými lustry hotelu Metropol. Jejich život byl sice příjemný, ale obvykle také krátký, protože v ohrožení byli sice všichni, ale ti nejvyšší byli obvykle první na ráně. Řekl bych, že pomyšlení na to umožňovalo spoustě z těch skromnějších členů společnosti lépe se smířit se vším, co museli snášet.

==========

Náš velvyslanec lord Chilston po dlouhých, bezvýsledných a marných diskusích s tehdejším komisařem pro zahraniční věci Litvinovem občas žádal o setkání se Stalinem, ale mínil to spíš jako vtip. Litvinov vždycky v chlácholivém gestu ukázal své baculaté malé dlaně a na jeho kulaté obrýlené tváři se rozhostil omluvný úsměv. „Velmi lituji,“ pronesl plynnou, ale hrdelní angličtinou, jíž se naučil před revolucí jako uprchlík v Londýně. Tehdy se jmenoval různě: Finkelstein, Wallach, nebo prostě Mr. Harris. „Skutečně velmi lituji. Ale pan Stalin má rád své soukromí a s cizinci se nestýká. To přenechává mně.“ A korpulentní tělo pana Litvinova se otřásalo smíchem.

==========

Zprvu mě nenapadlo zkoumat, kdo to vlastně jásá. Když jsem se začal poohlížet, odpověď nebyla hned zřejmá. Najednou jsem si uvědomil, že kromě diplomatů shromážděných v nepříliš nadšeném houfu u paty mauzolea a hrstky pečlivě střežených školáků asi čtyři sta metrů daleko na druhé straně náměstí tam není nikdo, kdo by mohl jásat. Všude kolem Rudého náměstí se táhla ponurá a tichá řada hlídajících vojáků, kteří blokovali vstupy. Sahalo to až do sousedících ulic a dolů k řece, hlídali i na střechách okolních domů. Nikde v dohledu nebyl nikdo, kdo by vypadal jako obecenstvo. Teprve pak mi došlo, že ten jásot je nahraný a umělý, line se z tlampačů ukrytých diskrétně v rozích náměstí, aby příhodně zamezil potřebě nehygienických, nejistých diváků. Až později začaly být součástí scény i „masy pracujících“ v podobě „spontánní dělnické demonstrace“ složené z několika oddílů obyčejných sovětských občanů proložených strážemi, kteří ostrým tempem propochodovali kolem. Vojákům nestačilo jen dohlížet na pochodující, nevynechali příležitost popohánět ty, kteří se loudali, a pobízet k většímu jásotu.

==========

Ukázalo se, že přímo nad mým pokojem je restaurace a v místě, které nejspíš bylo přesně nad mou postelí, tančila skupina šesti dobře urostlých Arménů s nesmírným gustem kozáček. Za doprovodu početné kapely vykopávali nohy před sebe a do stran a vyskakovali do vzduchu, zatímco veškeré obecenstvo freneticky křičelo a tleskalo. Na spánek nebyla naděje. Objednal jsem si láhev vodky a rozhodl jsem se, že si tu noc užiju. Od národních tanců přesedlala kapela na jazz a parket byl zanedlouho plný zástupců elit města Baku; důstojníků, činitelů a jejich partnerek, členů strany a mocných představitelů světa ropy. Tančili spíše s nadšením než s dovedností. Ještě před rokem či dvěma tu jazz čili „džez“ zatracovali jako buržoazní záležitost. Teď se najednou vlivem jedné z těch náhlých a záhadných změn stranické linie, které patří k matoucím rysům sovětského řízení, stal vrcholem sovětské kultury. V Moskvě dokonce vznikl Státní džezbend, o jehož vedoucím šla fáma, že bere větší plat než samotný Stalin. Prominentní občané Baku, Rusové, Tataři, Židé, Gruzínci a Arméni tedy poslušni stranické linie tiskli v objetí své peroxidové společnice a vážně se sunuli po parketu za zvuků skladby „I ain’t nobody’s baby“, procítěně interpretované tatarským jazzbandem, který poté nasadil swingovou verzi Internacionály. Ženy sice byly většinou oblečené nevýrazně,

==========

Když jsme ujeli několik kilometrů, řekl jsem si, že je načase znovu nadhodit otázku mé diplomatické imunity. První pokus vytasit se se sovětským diplomatickým pasem, který jsem nosil v náprsní tašce, vyvolal další mávání revolverem, ale nakonec jsem svého uchvatitele přesvědčil, aby si jej ode mne vzal a podíval se na něj. Nemělo to na něj ale ten dopad, v jaký jsem doufal. Vlastně to nemělo vůbec žádný dopad. Ten muž se chvíli ošíval a nakonec vyhýbavě přiznal, že neumí číst rusky, neboli, jak to zformuloval svým kvalitním sovětským úředním žargonem, je „negramotný, pokud se ruštiny týče“. Odpověděl jsem, že dokud nenajde někoho, kdo umí číst rusky dost dobře na to, aby rozluštil mé doklady, nehodlám odpovídat na žádné otázky. (Byl zvědavý na to, co jsem pohledával na koni tak blízko perské hranice.) „Počkejte, však uvidíte,“ odpověděl hrdě, „na velitelství NKVD bude spousta lidí, kteří umí číst rusky.“ A pak se opět rozhostilo ticho.

==========

Po našem příjezdu nastoupila celá jednotka a všichni si postupně prohlédli mé doklady, ale bez úspěchu. V té době už byly na mých únoscích znát určité rozpaky. Když jsem si všiml, že jsou v tomto ohledu v defenzivním postavení, udělal jsem pár chabě zastřených narážek na všeobecně panující nekulturnost. Pak vypadali ještě rozpačitěji. Potom někdo našel mezi mými papíry vstupenku na prvomájový průvod na Rudém náměstí, a když se mu podařilo přeslabikovat slovo propusk (propustka), učinil unáhlený závěr, že je to speciální propustka do pohraniční zóny, kam jsem se nechtěně zatoulal. Jejich zděšení vzrostlo. Znovu jsem využil své výhody a navrhl jsem, že jelikož jsem zjevně jediná přítomná osoba schopná číst rusky, možná by bylo nejlepším řešením nesnází, v nichž jsme se octli, kdybych jim přečetl, co stojí v mém pase. Poněkud bezelstně souhlasili, takže jsem s výrazným přednesem začal předčítat různá vylepšení tak, jak mě napadala, o tom, jak má být zacházeno se zástupci spřátelených mocností, a obzvláště o tom, že není vhodné je zatýkat. „Podepsán,“ uzavřel jsem, „Maxim Litvinov, lidový komisař zahraničních věcí Svazu sovětských socialistických republik,“ a vzhlédl jsem, abych zjistil, jak to na mé únosce zapůsobilo.

==========

Jak jsem zjistil, paní Džugašviliová, která poslala syna do kněžského semináře, byla stále ještě naživu jako tvrdohlavá devadesátiletá dáma. Byla hluboce věřící a prý se na většinu synových aktivit dívala s nelibostí a jejímu vlivu na něj se obecně připisovalo to, že gruzínská odnož pravoslavné církve relativně vzato nezažívala tak silné perzekuce.

==========

Když jsem odcházel od pokladny, pustili se za mnou dva muži, kteří dosud postávali opodál. Jejich ostražitost, inteligentní tváře a parádní černé kabáty ihned vzbudily mé podezření. Začal jsem obcházet blok. Když jsem se ohlédl přes rameno, zjistil jsem, že mě sledují. Když jsem se zastavil, zastavili se také a předstírali, že si prohlížejí výlohu. Se zkormouceným srdcem jsem nastoupil do vlaku mířícího na jih. Zatímco jsem se ukládal na své lůžko, zjistil jsem, že jeden z nich obsadil lůžko nade mnou a druhý pode mnou. Už nebylo žádných pochyb. Dostal jsem doprovod NKVD. Byla to nepříjemnost, ale nakonec to bylo pořád lepší, než kdyby mě rovnou zastavili, ve vší slušnosti mi sdělili, že cizinci nesmějí cestovat Turkestánsko-sibiřskou magistrálou, a posadili mě na příští vlak do Moskvy, což jsem do jisté míry očekával. Navíc jsem cestoval „tvrdou“ variantou vagonu, v níž velmi záleží na čistotě bezprostředních sousedů, a můj doprovod sice nebyl na pohled tak zajímavý jako ostatní cestující ve vagoně, ale nehrozilo od něj tolik nebezpečí zahmyzení, kterým je Sibiř pověstná.

==========

Několik kilometrů od Barnaulu, ve stanici Altajskaja, kde se bijská větev železnice napojuje na Turkestánsko-sibiřskou magistrálu, jsme na několik hodin zastavili a za náš vlak připojili několik vagonů na přepravu dobytka. Byli v nich lidé, na první pohled vypadali jako Číňani. Ukázalo se, že jde o Korejce, kteří s rodinami a zavazadly cestovali z Dálného východu do Střední Asie, kam je poslali pracovat na plantáže bavlny. Neměli ponětí, proč je deportují, ale neustále se usmívali a z těch několika slov, která jsem s některými z nich dokázal prohodit, jsem pochopil, že jsou rádi, že mohli opustit území na Dálném východě, kde panují strašné podmínky, a že jedou do Střední Asie, o které zřejmě slyšeli nadšené zvěsti. Později jsem se dozvěděl, že sovětské úřady zcela svévolně přesunuly asi 200 000 Korejců do Střední Asie, protože je považovaly za nedůvěryhodné v případě války s Japonskem. Byl jsem tedy svědkem dalšího masového přesunu obyvatelstva.

==========

Zeptal se mne, jestli se v místech, odkud pocházím, mají pracující také tak dobře. Omezil jsem se na vyjádření, že na tom podle mne britští dělníci nejsou o nic hůře než jejich sovětští bratři. Ale i taková záměrná umírněnost vzbudila pobouřenou odezvu, že jestli si to myslím, je vidět, že jsem se prostě nechal oklamat tím, co píšou v prolhaných kapitalistických novinách, o nichž každý ví, že je má v moci vláda. Zato on z četby sovětského tisku zná pravdu, o níž nelze pochybovat, totiž že ve všech kapitalistických zemích pracující hladovějí, šidí je na mzdě a pronásleduje je jak policie, tak jejich zaměstnavatelé. Ale už brzo přijde světová revoluce a ve Velké Británii smetou starý režim stejně, jako jej smetli v Rusku. Řekl, že Velká Británie nikdy nebyla přítelem carského Ruska, a tedy nikdy nebude skutečným přítelem Sovětského svazu. Ale připustil alespoň, že i když u nás nemáme „skutečnou demokracii“, alespoň nejsme „fašistická země“, a rozešli jsme se v dobrém.

==========

Alma-Ata leží šestnáct kilometrů od železnice. Po nekonečném čekání následovaném prudkou tlačenicí se mi podařilo získat místo v náklaďáku, který tam jel. Vedle mne seděl špinavý, ale přívětivý chlapík s tupým nosem, některé zuby mu chyběly úplně, jiné měl zpřelámané. Na hlavě měl chomáč zašmodrchaných vlasů. Řekl mi, že si zrovna odseděl pět let v trestnici. Prý to tam nebylo tak zlé, ale dodnes se nedozvěděl, proč ho vlastně zavřeli. Možná protože byl Polák. Teď ale dostal sovětské doklady, ačkoliv o ně nikdy nežádal, takže už snad bude mít snadnější život. Než ho deportovali, živil se jako holič, teď doufal, že si bude vydělávat česáním jablek.

==========

Když jsem dorazil do Talgaru, pustil jsem se pěšky do kopců následován jedním ze dvou místních agentů NKVD, kteří krátce po mém příjezdu vystřídali své kolegy z Novosibirsku. Když jsme kus ušli, počkal jsem, až mě můj průvodce, s nímž jsem zatím nepromluvil, dojde, a poznamenal jsem něco o krásné krajině. Využil toho, že jsme navázali hovor, a po souhlasné odpovědi pokračoval dotazem, jestli chci jít celý den, a nic nepojíst. Navrhl jsem, že bychom si mohli natrhat ze stromů nějaká jablka. Odpověděl, že jestli stojím o jablka a třeba i o něco teplého do žaludku, mohli bychom se stavit někde v chalupě, protože on sám pochází z Talgaru a se všemi místními venkovany se dobře zná. Souhlasil jsem a zašli jsme do nejbližší chalupy po cestě.

==========

Alma-Atu jsem opustil nenápadně; tak nenápadně, že když jsem nastoupil do vlaku a usadil se v přecpaném „tvrdém“ vagonu, zjistil jsem, že jsem ztratil svůj doprovod. Nečekal jsem to, ale rozhodně mi to nevadilo. Do jaké míry je přístupná Alma-Ata, jsem si nebyl jist, ale věděl jsem, že Samarkand je v zakázané oblasti a za těchto okolností by mi asistence dvou zástupců NKVD mohla být jedině přítěží.

==========

Ale je to jen otázka času, než všechny ty pozůstatky dávné civilizace nenávratně zmizí. Když jsem nahlédl do dvora jednoho domu ve starém městě, nijak mě nepřekvapil pohled na asi dvacet malých uzbeckých holčiček, tříletých nebo čtyřletých, jak rázně pochodují ve čtveřicích sem a tam a zpívají oslavné písně na vůdce lidu.

==========

Taškent, centrum sovětského bavlnářského průmyslu, je se svou přinejmenším půlmilionovou populací ve srovnání se Samarkandem obrovské město. A je také nechvalně proslulý svou zkažeností. Když jsem se vracel vlakem ze Samarkandu, průvodčí, příjemná mateřská žena středních let, si mě vzala stranou a důtklivě mě varovala před nebezpečími a nástrahami, kterým tam budu vystaven. Řekla, že na mně vidí, že jsem mladý, nezkušený a neuvyklý životu ve velkých městech.

==========

V Taškentu se stejně jako v Samarkandu hojně zachovaly národní kroje a zvyky a spousta žen pořád ještě chodila zahalená. Ale zatímco v Samarkandu se zřejmě žilo příjemně, Taškent byl hlučný a plný strkanic. Stačilo, aby se před pekařstvím začala vytvářet fronta, a hned se rozpoutal boj, který obvykle skončil tím, že lidé vzali krám útokem. Pokud se do toho pokusil vmísit nějaký pošetilý milicionář (ti byli většinou místní a neměli u lidí respekt), posadili ho do bláta, aby se zklidnil. Tento násilný přístup, který mi po netečném klidu ruských davů připadal vcelku roztomilý, se projevuje nejvýrazněji v taškentských tramvajích, do kterých se dá proniknout pouze po boji muže proti muži. Rány pěstmi, kousání, kopání, vše je povoleno. Když už se ale dostanete na palubu, jsou tramvaje, které jezdí všude po novém městě a dost daleko za město, nejpohodlnějším způsobem, jak si Taškent prohlížet.

==========

Pokud šlo o zanícení a dramatičnost, nedalo se obžalobě vytknout zhola nic. Vězni byli kolektivně i individuálně obviněni ze všech myslitelných zločinů: z velezrady, z vraždy, z pokusu o vraždu, ze špionáže a ze všemožných sabotáží. S ďábelským důvtipem se chystali zlikvidovat průmysl a zemědělství, chtěli zavraždit Stalina a další sovětské vůdce, plánovali za pomoci zahraničních sil svrhnout sovětský režim, chtěli rozložit Sovětský svaz, aby prospěli svým kapitalistickým spojencům, a konečně se chtěli sami chopit moci a obnovit v tom, co by z jejich vlasti zbylo, kapitalismus. Sice byli zatčeni dříve, než stačili své plány uskutečnit, ale stihli už zorganizovat rozsáhlé sabotáže, a dokonce se jim povedlo zavraždit několik prominentních osob a skrýt své zločiny tak, že se zdálo, jako by jejich oběti zemřely z přirozených příčin. Ačkoliv šlo o muže, kteří měli za sebou významné kariéry a zastávali vysoké funkce, byli teď odhaleni jako zločinci a zrádci sovětské věci od samotné revoluce, ba dokonce ještě před ní. Několik jich obvinili z toho, že pod rouškou revolucionářů pracovali za starého režimu jako špioni carské policie a agenti provokatéři. Bucharina obvinili, že už v roce 1918 plánoval zavraždit Lenina a Stalina. Vyšlo také najevo, že měli spojení nejen s německou, polskou, japonskou a britskou rozvědkou, ale i s Trockým, s lidmi obviněnými v posledních dvou velkých státních procesech, s Tuchačevským a generály zastřelenými loni v létě i s řadou dalších prominentních občanů, jejichž zmizení až dosud nikdo nekomentoval. Nakonec nám bylo sděleno, že všichni obvinění před příchodem k soudu podepsali prohlášení, v nichž se podrobně doznávají ke zločinům, ze kterých jsou obviněni, a důsledně přiznávají vinu svou i ostatních. Shromážděné důkazy naplňují celkem padesát velkých svazků, které lze vidět na soudcově stole.

==========

Krestinskij, bledý, churavý, mátožný mužíček s kovovými obroučkami brýlí na zobákovitém nose, říkal něco jiného než ostatní, něco strašného. Vzbudilo to novou vlnu zájmu, všichni se na něj soustředili. Dokonce i ostatní obžalovaní otočili hlavy a dívali se na něj. Říkal: „Nepřiznávám svou vinu. Nejsem trockista. Nejsem členem pravicově trockistického ‚bloku‘. Ani jsem nevěděl, že nějaký existuje. Nejsem vinen žádným ze zločinů, ze kterých mě obviňujete. Nikdy jsem nebyl ve spojení s německou rozvědkou.“ Rozhostila se trapná pauza. Dokonce i tupý a sebejistý Ulrich na chviličku vypadal zaraženě. Zeptal se: „Přece jste ale před začátkem soudu podepsal doznání?“ Krestinskij na to jen zopakoval, co už řekl. „Nikdy jsem nebyl trockista. Nikdy jsem nebyl členem pravicově trockistického ‚bloku‘. Nikdy jsem se nedopustil žádného zločinu.“

==========

Vyšinskij mu znovu připomněl přiznání, které podepsal při předběžném výslechu. Jak to vysvětlí, tázal se ho? Odpověď přišla okamžitě a byla drtivě přímá. „Donutili mě k němu. Navíc mi bylo jasné, že kdybych tehdy řekl to, co říkám teď, mé tvrzení by se nikdy nedostalo k vedení strany a k vládě.“ Soud šokovaně ztichl. Něco takového dosud nikdo veřejně nevyslovil.

==========

Na druhý den Vyšinskij pokračoval v křížovém výslechu Krestinského. Změna byla patrná na první pohled. Po krátkých úvodních cirátech a předložení dalších usvědčujících důkazů přistoupil Vyšinskij k jádru věci. Zeptal se: „Stále ještě trváte na tom, že nechcete potvrdit své dřívější doznání?“ „Ne,“ zněla odpověď. „Všechno přiznávám.“ „Co tedy mělo znamenat to prohlášení, které jste učinil včera?“ „Včera jsem pod vlivem pocitu falešného studu, soudní atmosféry a svého zdravotního stavu nebyl schopen říct pravdu a přiznat před světem svou vinu. Mechanicky jsem tvrdil, že jsem nevinen. Prosím soud, aby přijal prohlášení, které činím nyní a jímž zcela a bez výhrad přiznávám svou vinu ve všech bodech obžaloby a přijímám plnou odpovědnost za své zločinné a zrádné jednání.“ Odříkal ta slova jako dobře naučenou lekci. Noc neuplynula nadarmo.

==========

Několik dalších vězňů následovalo jeho příkladu a přiznali se k rozsáhlým zemědělským sabotážím. Například Zelenskij, bývalý předseda státní plánovací komise, přiznal, že dával do dodávek másla hřebíky a drcené sklo a že v roce 1936 zničil padesát nákladních aut vajec.

==========

Zelenskij se navíc také přiznal, že byl v kontaktu s nepřátelským cizincem, politikem, členem britské Labouristické strany, jistým panem A. V. Alexanderem, který ho v jeho ničemných záměrech podporoval. Žádný div, že sypal do másla střepy. A hřebíky! Bylo v tom také varování, aby si člověk nic nezačínal s cizinci, byť by se vydávali za socialisty.

==========

Také Ivanov a Rozengolc se sami přiznali, že byli britskými agenty. Rozengolc prý podle Bucharinových pokynů prodal do Británie dobré dřevo za nesmyslně levné ceny, aby tak získal podporu Britů pro jejich bídné záměry.

==========

Fajzulla Chodžajev se zase přiznal, že jelikož věděl o britských plánech týkajících se Střední Asie, snažil se najít v Tádžikistánu nějakého britského agenta, se kterým by navázal kontakt, ale nepodařilo se mu to. Když jsem v tu chvíli zvedl zrak, zjistil jsem, že se na mne Vyšinskij dívá a věnuje mi významný úsměv, jako by chtěl říct: „Pro tentokrát jsi vyklouzl.“

==========

Když soudní jednání skončilo, přišel k místu, kde jsem seděl, jeden ze sekretářů německé ambasády. „Gratuluji,“ řekl mi. „Očividně vás nemají rádi o nic víc než nás. Nebo možná je to tak, že získáváme na popularitě!“ zasmál se. Příští rok tento Němec sehrál významnou roli v dojednávání sovětsko-německého paktu.

==========

Zubarev, poměrně nedůležitý vězeň, jehož nejdůležitějším proviněním bylo, že v poslední době zničil zemědělství na Urale, mimochodem přiznal, že ho v roce 1908 jistý Vassiljev, velitel policie v městečku Kotělnič, naverboval jako policejního zvěda. Řekl, že za to, že carské policii zradil své soudruhy revolucionáře, dostal od Vassiljeva dvakrát třicet stříbrných rublů. („Dvakrát víc než Jidáš,“ okomentoval to hlasitě Vyšinskij, což diváci ocenili smíchem.)

==========

tímto záměrem úmyslně sabotoval zemědělství, aby v místním obyvatelstvu vyvolal nespokojenost, a že jeho zdánlivá oddanost Moskvě, kterou po dvacet let projevoval, byla pouhou zástěrkou. Když v roce 1933 a poté opět v roce 1936 Bucharin navštívil Střední Asii a setkal se s ním, nalezli v něm pravičáci odhodlaného rekruta. Kontrarevoluční aktivity některých vězňů započaly dokonce už před revolucí. S největší ochotou přiznávali, že byli špiony carské policie a agenty provokatéry maskovanými jako revolucionáři. Jeden takový moment se stal příležitostí k dramatické mezihře, která byla sice sama o sobě bezvýznamná, ale zajímavým způsobem odhalila režisérské schopnosti Vyšinského.,

==========

Zubarev, poměrně nedůležitý vězeň, jehož nejdůležitějším proviněním bylo, že v poslední době zničil zemědělství na Urale, mimochodem přiznal, že ho v roce 1908 jistý Vassiljev, velitel policie v městečku Kotělnič, naverboval jako policejního zvěda. Řekl, že za to, že carské policii zradil své soudruhy revolucionáře, dostal od Vassiljeva dvakrát třicet stříbrných rublů. („Dvakrát víc než Jidáš,“ okomentoval to hlasitě Vyšinskij, což diváci ocenili smíchem.) Zubarevovo

==========

Když soudní jednání skončilo – ani o minutu dříve, než bylo nutné –, Ulrich se odkolébal na večeři a obžalovaní se jako pochmurní duchové vytratili svými dvířky. Bylo to jako probrat se z nepříjemného snu. Vyšli jste před budovu na čerstvý vzduch, řečnění novinářů vám pomohlo vrátit se do reality, octli jste se ve staré známé Moskvě a znovu jste si uvědomili, jak to doopravdy bylo v roce 1929 či 1932 a že Trockij nebo někdo jiný těžko mohl být tam, kde obvinění tvrdili.

==========

Bucharin se ale dožadoval svého práva podrobit svědky osobně křížovému výslechu a neochotně mu vyhověli. Zakrátko opanoval scénu. Jeho otázky šly nepříjemně k jádru věci. Není pravda, že v době údajného spiknutí byl v Petrohradu, nikoli v Moskvě? Není to tak, že se ho eseři, s nimiž měl údajně plánovat spiknutí, snažili zavraždit? Vyšinskij se ze všech sil snažil vměšovat do výslechu, ale Bucharin byl se svými otázkami nezadržitelný. Je-li považováno za nutné jít tak pečlivě a daleko do politické minulosti všech zúčastněných, nemělo by se zaznamenat i to, že tak prominentní státníci jako Menžinskij, Kujbyšev a Jaroslavskij byli tehdy všichni menševiky? A jiní také… A jiní také. Vyšinského pleť, za normálních okolností ruměná, o několik odstínů pobledla. Sám také býval menševikem a neměl rád, když mu to někdo připomínal. Takový šrám v osobní minulosti člověku neprospíval. Nebyla nakonec vratká i jeho pozice? Vždyť Jagoda sehrál vůdčí roli při přípravě procesu proti Bucharinovi a Rykovovi, ale když přišel čas, usedl na lavici obžalovaných společně s nimi podoben spisovateli, který náhle zjistí, že se octl v zápletce vlastního románu. A něco takového se mohlo přihodit každému.

==========

Jelikož se Vyšinskému nedařilo získat navrch v dialektické půtce s Bucharinem, napřel nyní svou energii k jinému úkolu, který rovněž hrozil jistými obtížemi. Jagoda toho totiž samozřejmě hodně věděl. Znal dost z nejskrytějších tajemství režimu na to, aby jej mohl navěky zdiskreditovat, dost o minulosti všech včetně Vyšinského, aby je nenapravitelně zničil. A kromě toho i dobře znal z technické stránky fungování sovětské právní mašinerie, což z něj teď, když se role změnily, mohlo učinit obtížný subjekt. Tahle situace slibovala spoustu zajímavých možností.

==========

Vyšinskij znovu použil techniku metodického očerňování svého protivníka prostřednictvím přiznání jeho údajných spoluviníků. Tuto roli měli sehrát tři kremelští doktoři. Historka, s kterou přišli, byla fantastická, fantastičtější než všechno, co dosud zaznělo. Na Jagodův podnět prý sprovodili ze světa čtyři své pacienty: spisovatele Maxima Gorkého, jeho syna Maxima Peškova, Jagodova předchůdce v křesle šéfa tajné policie OGPU Menžinského a někdejší bolševickou metlu Turkestánu Kujbyševa. Se stejnou věcností, jako kdyby přednášeli na lékařském kongrese, líčili do detailu, jak to provedli. Menžinskému a Kujbyševovi prostě podali na srdeční potíže špatný lék, Maxima Gorkého záměrně posadili do průvanu, aby dostal zápal plic, a jeho syna Maxima Peškova opili a nechali ho prochladnout ve sněhu.

==========

Jagoda ale tvrdil něco jiného. Když po něm chtěli, aby svědectví doktorů potvrdil, bez zaváhání, jako kdyby na tom nebylo nic zvláštního, přiznal, že jim dal instrukce k zavraždění Kujbyševa a Maxima Gorkého, ale kategoricky popřel, že by měl cokoliv společného se smrtí Maxima Peškova či Menžinského.

==========

Ale ani Jagoda nemohl dlouho odolávat. Když soud znovu zasedl, bylo zřejmé, že přijali opatření, aby dali věc do pořádku. Jagoda za těch pár hodin zestárl o deset let. Předtím vypadal jako zlomený člověk, teď jako rozdrcený.

==========

Pamatoval jsem se, že Rozengolc za časů, kdy byl komisařem zahraničního obchodu, párkrát na naší ambasádě poobědval a jeho drobná tmavá židovská manželka přišla s ním. Předpokládal jsem, že jejich nevinná konverzace s velvyslancem a jeho ženou o dětech, o opeře a o počasí se s pomocí toho či onoho sloužícího na ambasádě mluvícího lámanou angličtinou proměnila v ničemné spiknutí usilující zavraždit Stalina nebo vyhodit Kreml do vzduchu dynamitem.

==========


Vyšinskij se postupně dostával do ráže. „Naše vlast,“ hřímal v ostrém crescendu a v koutku úst měl slinu, „si žádá pouze jediné: vyhladit tyto špinavé psy, tyto zlořečené hady.“ Pak, když dosáhl vrcholu, skončil mírněji a hlas mu přetékal pochlebováním. „Na hrobech těchto hanebných zrádců poroste jen plevel a bodláčí,“ zakončil. „Ale nás a naši šťastnou vlast bude dál naše nádherné slunce zaplavovat svým jasným světlem. Vedeni naším milovaným vůdcem a učitelem, velkým Stalinem, půjdeme vstříc komunismu po cestě zbavené všech špinavých zbytků minulosti.“

==========

Ale jedna řeč čněla svou působivostí a důstojností vysoko nad ostatními. Odpoledne 12. března vstal Bucharin, aby naposledy promluvil. Ještě jednou si pouhou silou své osobnosti a intelektu získal pozornost. Z publika na něj hleděly řady arogantních, samolibých a nepřátelských příslušníků nové generace komunistů, revolucionářů nikoli v tom starém smyslu, ale uctívačů zavedeného řádu, hluboce podezřívavých ke všem nebezpečným myšlenkám. Když jsem ho tam viděl stát, chatrného a vzdorovitého, cítil jsem, že tu čelí zániku poslední přežívající člen zaniklé rasy, jeden z lidí, kteří uskutečnili revoluci, kteří celý život bojovali a plahočili se za ideál, lidí, kteří se raději nechávají rozdrtit svým vlastním výtvorem, než aby jej zradili.

==========

A pak, poté, co v principu připustil oprávněnost procesu vedeného proti němu, začal obžalobu cupovat na kusy – tentokrát aniž by ho někdo přerušoval. Vyšinskij neměl možnost ho zarazit, nervózně seděl, tvářil se rozpačitě a ostentativně zíval.

==========


Pokud to, co jsme slyšeli u soudu, byla doslovná pravda, pokud už od revoluce zaujímala nejvyšší státní pozice banda zrádců, špionů, vrahů a diverzantů, jejichž jediným cílem bylo svrhnout sovětský režim, pokud byl celý režim od samého začátku prolezlý věrolomností a korupcí, jak to, že taková skvělá společnost talentovaných lidí s takovými možnostmi dosáhla tak malého úspěchu? Jak to, že k jejich nejdůležitějším skutkům patří to, že zničili poměrně malé množství vajec a másla nebo že urychlili smrt věkovitého literáta, který už čtyřicet let trpěl nevyléčitelnou nemocí? Jagoda, známý svou krutostí, pět let ovládal všemocnou NKVD a velel kremelské stráži. Měl v moci doktory, kteří pečovali o Stalina a ostatní vůdce strany a představitele vlády. Měl vlastní soukromou laboratoř připravující speciální jedy. Proč všech těch příležitostí nevyužil a nezlikvidoval všechny, kteří mu stáli v cestě? Ale pokud naproti tomu ti muži, kteří teď stáli na lavici obžalovaných, byli ve skutečnosti loajální služebníci režimu a obvinění vznesená proti nim byla jen snůškou lží, nebylo o nic snazší hledat vysvětlení. Co mohlo mít za smysl vymýšlet takové báchorky, připravit spoustu klíčových lidí o život kvůli zcela imaginárním obviněním a dát už tak skeptickému a nepřátelskému světu najevo, že Sovětský svaz vedla po celé roky tlupa zločinců?

==========

Všichni, soudci stejně jako obžalovaní, prožili většinu svého života pod vlivem propagandy tak nepřetržité, intenzivní a záludné, že by zanechala stopy i na tom nejsilnějším intelektu. Všichni byli odříznutí od kontaktu s vnějším světem tak, jak mohou být odříznuti jen občané Sovětského svazu. Odříznutí od všech normálních intelektuálních a politických vlivů, od všech platných srovnávacích norem. V jistém ohledu musely všechny jejich mysli fungovat stejně, a to odlišně od myslí na Západě.

==========

Celý problém viny a neviny se zredukoval do jednodušší podoby. V minulosti, za časů, kdy ještě byly politické diskuse přípustné, se Bucharin, Rykov, Krestinskij a Rakovskij otevřeně názorově rozcházeli se Stalinem. I když se od svých nesouhlasných názorů distancovali, nezdálo se být pravděpodobné, že by začali být přesvědčeni o jeho neomylnosti nebo že by se smířili s tím, jaké ponuré podoby sovětský režim pod jeho vládou nabyl. Na současném stavu sovětské společnosti byla spousta věcí, které je musely šokovat, spousta věcí, se kterými museli nesouhlasit, když si vzpomněli na řád, který původně chtěli vybudovat. A nesouhlas, to bylo něco, proti čemu bylo třeba zakročit. Alespoň ze Stalinova pohledu. Bývalý seminarista se už v mládí naučil, jakou moc mají „nebezpečné myšlenky“. Starý revolucionář věděl z vlastní zkušenosti, že v Rusku každá názorová odchylka skrývá zárodek konspirace. Jako domorodec a bandita věděl, že v nepravidelné válce je důležité uvažovat rychleji než protivník a udeřit první, dříve, než se nepřítelovy záměry zformují.

==========

A proces také vysvětlil spoustu věcí, které byly dosud záhadou. Za nouzí a hladomory nestály nedostatky sovětského systému, ale záměrné sabotáže. Dokonce i čistky teď bylo možné chápat ne jako dílo laskavého otce lidu, ale mohl za ně zloduch Jagoda, který jednal bez Stalinova vědomí a proti jeho vůli. Když teď vyčistí ty, kteří předtím vedli čistky, zlikvidují sabotéry a zmaří plány zahraničních špionů, brzo zavládne mír a blahobyt.

==========

Tak či tak, přinejmenším jsem teď měl alespoň nějaké vízum, což bylo asi lepší než žádné. Zeptal jsem se svého čínského kolegy, co by mi poradil vzít si s sebou za výbavu. „Vizitky,“ odpověděl bez váhání. „Spoustu čínských vizitek.“ Když viděl, jak mě to zarazilo, dodal: „Nebojte se, já vám nějaké napíšu.“ Popadl pero a lahvičku s čínskou tuší a začal psát pořád dokola tři čínské znaky odpovídající mému jménu: Ma-kche-ling. Jak mi vysvětlil, znamenalo to „kůň, který kazí mravy“. „Doufám,“ dodal škodolibě, „že si o vás nebudou myslet, že máte něco společného s generálem Ma, slavným mohamedánským vůdcem rebelů.“ Řekl jsem, že také doufám.

==========

Nakonec jsem v časných ranních hodinách natrefil na zástupkyni přednosty stanice. Seděla v kanceláři někoho jiného, uniformu měla značně neupravenou a kojila novorozeně. Přednosta stanice ležel obličejem na podlaze a nevěděl o světě. V tomto stavu setrval po celou dobu mého rozhovoru se zástupkyní. Neuměl bych říct, zda tvrdě spal, byl opilý nebo snad mrtvý. Ale jeho zástupkyně byla podobně jako spousta ruských žen ochotná a vcelku schopná a nakonec jsem získal místenku až do Ajaguzu.

==========

V časných ranních hodinách se v mé ložnici shromáždili vedoucí lékař z místní nemocnice, Turek, který zvládal několik slov v nejrůznějších jazycích, a místní šéf hygieny, elegantní mladý Afghánec v evropském obleku a s čepicí z karakulského beránka. Se značnými obtížemi se mi povedlo přesvědčit je, že nemám choleru, ke kterémužto názoru je přivedl někdo, kdo je na mne poslal. Vysvětlil jsem jim svou situaci a požádal jsem je o radu. Po spoustě nesouvislých řečí, během nichž jsem je všemožně ujišťoval o svém obdivu k Afghánistánu a všem afghánským institucím včetně představitelů místní hygieny a činil jsem mlhavé narážky na životně důležitou a urgentní povahu své mise, jsme došli k závěru, že nejlepší způsob, jak mě propašovat přes hygienickou uzávěru, bude vybavit mě dokumentem dokládajícím, že už jsem choleru prodělal a zotavil se z ní. Takže pro mne sepsali a podepsali impozantně vyhlížející lékařské potvrzení a poté ještě jedno pro řidiče náklaďáku.

==========

Ráno jsem zamířil vlakem do Jerevanu, hlavního města sovětské Arménie. Když vlak vyjížděl, nastoupili do vagonu dva Arméni, tmaví a nápadně nenápadní, a posadili se mi po obou bocích. Když přišel pohraničník a chtěl po nich propustky do pohraniční zóny, významně na něj mrkli. Voják si očividně nevyložil význam toho mrknutí správně a dál chtěl vidět jejich doklady. Když mu je konečně neochotně předložili, zkoumal je dost nešikovně tak, že jsem je měl přímo před nosem. Stálo v nich, že držitelé jsou agenti NKVD, a nedokázal jsem odolat pokušení dát významným mrknutím svým spolucestujícím najevo, jak nešťastné chybičky se jejich uniformovaný kolega dopustil. Ti dva mi dělali vytrvalé společníky po celý zbytek cesty.

==========

Jak jsem věděl, místní produkci tvořily mandarinky, čaj a tabák. Jelikož jsem se v místním tisku dočetl, že právě sklidili úrodu několika milionů mandarinek, zklamalo mě zjištění, že tu nejsou žádné k dostání. Všechno poslali do Moskvy. Mladík, který mi pokoutně tři prodal, poněkud cynicky vysvětloval, že místní obyvatelstvo tak potrestali za to, že stromy nesplnily plán.

==========

Všiml jsem si, že tématem hovorů teď byla válka: Je nevyhnutelná? Nebo by se jí ještě dalo zabránit? Onoho podzimu roku 1938 se toho v Evropě hodně stalo, zatímco jsem byl pryč na cestách. Profesionální diplomaté popíjeli brandy a s chladným odstupem hodnotili mezinárodní scénu z hlediska základních pohnutek, plánovaných cílů a relativních vojenských sil. A poté, co vše takto zvážili, nesdíleli skutečný či strojený optimismus profesionálních politiků. Usedl jsem s Johnnym Herwarthem von Bittenfeldem, mým protějškem z německé ambasády a starým přítelem. Byl to německý patriot a věřím, že upřímný a zásadový antinacista. Zprávy o mnichovských událostech ho naplnily beznadějí. „Po tomhle si bude führer myslet, že mu projde všechno,“ řekl. „Bude se mýlit, protože nechápe vaši mentalitu. Neuvědomuje si, že bez ohledu na to, jaké stanovisko zaujme vaše vláda, existuje hranice, za kterou ho jako národ nepustíte. Tato vaše osudová kapitulace mu dodá odvahu překročit tu hranici a oslabí omezující vlivy, které ještě v Německu existují. Válka pak bude nevyhnutelná. Válka, která nakonec způsobí zničení Německa.“ Odmlčel se a pak tišším hlasem pokračoval: „Pokud bude válka, existuje pro Německo jen jediná naděje: dohoda s těmi tady. Potom alespoň nebudeme muset válčit na dvou frontách.“

==========

Objevovaly se i jiné zvěsti, znepokojivé narážky přátel z Londýna, že můj nezdařený pokus dát se na politiku neprošel bez povšimnutí a že jsou podnikány kroky, abych se vrátil na ministerstvo zahraničí, kde byl tou dobou velký nedostatek personálu. Vcelku to vypadalo, že má vojenská kariéra navzdory slibnému začátku nakonec možná nebude mít dlouhé trvání. Mohla mě zachránit jediná věc: urychleně se nechat zvolit do parlamentu. Kontakt s vedením konzervativců jsem měl už z dřívějška. Teď jsem s obnoveným úsilím začal znovu útočit. Řekli mi, že v Lancasteru budou doplňovací volby a ještě nebylo rozhodnuto o konzervativním kandidátovi. Jestli chci, mohu se tam vypravit a zjistit, co by na mne v místní organizaci říkali. Zažádal jsem si u plukovníka o povolení k několikadennímu opuštění útvaru a jel jsem tam.

==========

Když jsme dorazili, byla už tma. Vítr byl pořád plný písku. Řekli mi, že se o mne postará desátník Duncan z britské Brigade of Guards. Byl to mohutný, chladnokrevný chlapík z Aberdeenu. Před válkou pracoval jako ošetřovatel. Vypadalo to, že je málo stanů. Společně jsme se vypravili nějaký pro mě najít. Plahočili jsme se měkkým pískem a konečně jsme narazili na jeden, který se zdál být prázdný. Uvnitř ale byla něčí výstroj. Zajímal jsem se, jestli nevadí, že někomu zaberu stan. „Ále,“ řekl Duncan ponuře, „ten chudák už stan nebude potřebovat, a výstroj taky ne.“ Pak mi přinesl petrolejovou lampu a kanystr s vodou, roztáhl můj spací pytel na polní lůžko předchozího obyvatele stanu a odešel.

==========

Zatímco jsem si rozbaloval výstroj, někdo odtáhl chlopeň vchodu a do stanu nakoukla divoce vyhlížející vousatá postava. „Můj stan,“ oznámila. Byl to vlastník stanu Bill Fraser. Vůbec nebyl mrtvý. Když zjistil, že zůstal sám, urazil pěšky nějakých tři sta kilometrů pouští zpět k našim liniím. Udržoval se naživu pitím rezavé vody z chladičů automobilových vraků. Z toho bylo vidět, co všechno se dá zvládnout.

==========

Nejdůležitější roli v dějinách SAS tedy sehrál David Stirling, ale hned po něm stojí zásluhami Paddy Mayne, mohutný a impozantní muž z Ulsteru, kombinující obrovskou fyzickou sílu se schopnostmi jak duševními, tak tělesnými. Vynikal také tím, že naprosto přehlížel nebezpečí a upřímně miloval boj jen pro boj samotný, v čemž se mu těžko mohl někdo vyrovnat. Za dvanáct měsíců vlastníma rukama zničil na zemi přes stovku nepřátelských letadel a tímto rekordem zastínil výkony nejúspěšnějších stíhacích pilotů.

==========

Dva důstojníci ze Svobodné Francie, kapitán Berger a poručík Jordan, se připojili k SAS přibližně ve stejné době jako já a přivedli s sebou asi tucet dalších francouzských vojáků. A s těmi jsem absolvoval většinu svého přípravného výcviku. Berger pocházel z jižní Francie, Jordan ze severní. Jeden byl popudlivý, druhý klidný a flegmatický. Oba měli stejný životní cíl: bojovat s nepřítelem. Brali výcvik velmi vážně, pochodovali dvakrát tak daleko než všichni ostatní a dobu fyzického cvičení prodlužovali tak, že to bylo téměř nad lidské schopnosti. Držel jsem se s nimi. Byla to stimulující, ale vyčerpávající zkušenost.

==========

Uprostřed oázy se tyčilo to, co zbylo z pevnostního města Senussiů zbudovaného z hlíny a vytvarovaného do podoby úlu. V roce 1917 udělaly granáty ve zdech velké díry, skrz které byly vidět sloupy dávného řeckého chrámu Jupitera Ammonského, jehož orákulum bylo za Herodotových časů slavné. Poblíž stály mezi palmovými háji nějaké starší ruiny pocházející z časů starého Egypta. Na tržišti se kolem nás shromáždili přátelští a zvědaví Arabové a několik významných občanů mě zakrátko hostilo čajem a skopovým. Stejně jako ve Střední Asii, podávali i tady jídlo v jedné velké míse, ze které jsme si všichni posloužili prsty. Dřepěli jsme na zemi a podávali si umně vyvedenou dýmku, ze které každý potáhl. Zdravotník LRDG, který mě na této expedici doprovázel, mezitím fascinovaně zkoumal nemoc, jíž trpěl můj bezprostřední soused. „Velmi zajímavé,“ opakoval. „A nepochybně velmi nakažlivé.“

==========

Čím víc jsem LRDG poznával, tím větší na mne dělali dojem. Nebylo snad nic, co by o poušti nevěděli. Za ty dva roky, co je založili, pokryly jejich hlídky obrovskou rozlohu, kterou dvě válčící armády bojující o úzký proužek pobřeží na severu ponechávaly zcela nedotčenou. Dokonale zvládali navigaci v poušti založenou na používání solárního kompasu a teodolitu. Zvládli vás neomylně dovést k nějakému pahorku či hromádce balvanů někde na stovky kilometrů daleko uprostřed nekonečné rozlohy jednotvárného písku a kamení. Zmapovali a zaznamenali velké oblasti neznámé pouště a dokázali vám naprosto přesně říct, co kde čekat, kam se při troše štěstí dostanete s lehkým náklaďákem a kde potřebujete třítunové auto, kde se skrýt a jak nalézt vzácnou a napůl pískem zavátou studnu, na které může záviset vaše přežití. Znali na dekagram a na litr přesně, kolik jídla, vody a benzínu je zapotřebí, aby se někam dostalo dané množství mužů a vozidel. Připravili si na bezpečných místech zásoby jídla a benzínu, které mohly hlídky v případě nouze využít. Díky tomu se dokázali zdržovat mimo základnu mnohem déle, než by jinak bylo možné. A měli také prvotřídní systém rádiové komunikace umožňující hlídkám udržovat nepřetržitě kontakt s velitelstvím a ihned předávat životně důležité informace, které zjišťovali stovky kilometrů daleko za nepřátelskými liniemi.

==========

Do reality druhé světové války mě vrátila naléhavá odpověď hlavního velitelství na můj telegram předkládající návrhy a žádající o instrukce. Můj plán v zásadě schválili a dostal jsem pokyn pokračovat v přípravě. Pouze jediný bod mého krajně neortodoxního programu byl pro zkušené a vzdálené štábní důstojníky nestravitelný: prohlásili, že v žádném případě (a to v žádném) nemůže důstojník mého věku a postavení (byl jsem kapitán) předstírat byť i jen na jediný den brigadýra. Než by něco takového povolili, raději mi dají na omezenou dobu k dispozici skutečného brigadýra, abych ho použil jako návnadu či jakýmkoliv jiným přiměřeným způsobem. A tento důstojník bude navíc po dobu operace poslušen mých rozkazů.

==========


Pokud šlo o Tita, existovalo několik teorií týkajících se jeho identity. Někteří lidé dokonce nevěřili, že vůbec existuje. Zastánci tohoto názoru tvrdili, že to jméno znamená Tajna Internacionalna Teroristička Organizacia čili Tajná mezinárodní teroristická organizace a neoznačuje žádného individuálního velitele. Podle další teorie to byla prostě jen funkce a každou chvíli byl jmenován jiný Tito. A konečně romantičtěji založení lidé soudili, že Tito není muž, ale mladá, úžasně krásná žena se skvělou povahou.

==========

Ale mladý Alexandr měl potíže, takže zanedlouho povolal svého otce, bývalého krále, z exilu, aby mu byl poradcem, a učinil jej vrchním velitelem srbské armády. Po Milanově návratu inklinovalo Srbsko opět k Rakousko-Uhersku. Tedy alespoň do té doby, než se Alexandr zamiloval do Dragy, jedné z dvorních dam své ruské matky, a vzal si ji. Pak opět vypudil otce do exilu a vrátil Srbsko do ruské náruče.

==========

Zeptal jsem se ho, jestli nějací četnici přešli k partyzánům. „Spousta,“ odpověděl. „Otec Vlado vám o nich poví.“ A mávl na muže s nápadně ryšavými vousy a bezkonkurenční sbírkou pistolí, bandalírů a granátů všude po těle, který byl zřejmě tělem a duší skupinky důstojníků na druhé straně stolu. Když si k nám přisedl, všiml jsem si, že ta chodící zbrojnice má na čepici kromě obvyklé rudé hvězdy také zlatý křížek. Byl to srbský pravoslavný kněz, který po začátku německé okupace shromáždil všechny schopné farníky, které našel, a odešel s nimi do lesů. Zprvu se přidal k Mihailovićovi a stal se velitelem útvaru četniků. Rychle ale přešel od četniků k partyzánům. Jak mi vysvětlil, udělal to, protože mu u Mihailoviće chyběl boj. U partyzánů mohl bojovat podle chuti a zároveň také pečoval o duchovní potřeby Srbů v Titových jednotkách. Řekl, že spousta četniků udělala totéž co on a ze stejného důvodu.

==========

„A bude vaše nová Jugoslávie nezávislý stát, nebo se stane součástí Sovětského svazu?“ zajímal jsem se. Neodpověděl hned. Pak řekl: „Nezapomínejte na oběti, které v tomto boji za naši nezávislost přinášíme. Statisíce Jugoslávců trpí a umírají, muži, ženy a děti. Byly zpustošeny velké oblasti naší země. Nemyslete si, že bychom se snadno vzdali něčeho, zač jsme tak draze platili.“

==========

Tito měl spoustu nečekaných vlastností: udivoval svým širokým rozhledem, neotřesitelným smyslem pro humor, neskrývaným potěšením z malých životních radostí, vrozeným ostychem ve společenském styku, který překonával přátelským duchem, násilnou povahou, která se projevovala náhlými záchvaty vzteku, ohleduplností a velkorysostí, které neustále vycházely najevo spoustou maličkostí, a překvapující schopností nahlížet problém z obou stran. Tyto lidské rysy se pramálo srovnávaly s obvyklou představou komunistické loutky a díky nim jsme měli lepší osobní vztahy, než bych kdy doufal. A přesto jsem ani na okamžik nezapomínal, že mám co do činění s mužem, jehož zásady mu dovolují využít jakýchkoliv podvodů či násilí pro dosažení cílů, které se kromě našich společných bezprostředních vojenských cílů s veškerou pravděpodobností diametrálně liší od těch mých.

==========

Bylo to všechno v duchu těch nejlepších balkánských tradic. Co Miloš Obrenović, který střídavě bojoval proti Turkům a byl jejich místokrálem? Vždyť ten poslal do Konstantinopole uťatou hlavu kara Djordjeho, který spolu s ním bojoval za svobodu.

==========

Následující vývoj situace byl ve své komplexnosti vpravdě balkánský. Mihailović podle všeho dál nenáviděl Němce a doufal ve vítězství Spojenců a osvobození své vlasti, ale četnici nemohli bojovat s partyzány i Němci zároveň. Jejich postoj vůči Němcům byl stále pasivnější, zatímco jejich snaha rozdrtit partyzány sílila. Motivy tohoto jednání byly vcelku zřejmé. Četnici během počátečních bojů s Němci utrpěli stejně jako partyzáni těžké ztráty a po jejich operacích také následovaly kruté represálie nepřítele vůči civilnímu obyvatelstvu. Četnikům chybělo nemilosrdné odhodlání partyzánů vedených komunisty a nechali se zastrašit. Dostávali také rádiové zprávy od královské jugoslávské vlády v exilu i od nejvyššího spojeneckého velení, které je vyzývaly ke zdrženlivosti. Takže změnili cíle a snažili se chránit, nikoliv ničit. Chtěli udržovat oheň srbského patriotismu, tak jako jejich předkové za časů turecké okupace, aby někdy v budoucnosti, po toužebně očekávaném vítězství Spojenců, mohli obnovit starou, Srby ovládanou Jugoslávii, která jim byla tak drahá. Což ale znamenalo, že nejprve budou muset zlikvidovat partyzány ovládané komunisty. Jejich revoluční tendence představovaly nebezpečnou překážku obnově starého řádu a jejich očekávatelná oddanost Moskvě byla hrozbou pro jugoslávskou nezávislost. To, co začalo jako odboj, se zakrátko změnilo v občanskou válku a není třeba vysvětlovat, že v ní partyzáni nezůstávali svému protivníkovi nic dlužni. Němci se mohli jenom radovat. Hrálo jim do karet, když s nimi četnici přestali bojovat a obrátili veškerou energii proti partyzánům, jejichž houževnatý, divoký odpor jim způsoboval vážné potíže. Postupně se vyvinula tichá dohoda, podle níž se Němci a četnici vzájemně nechávali na pokoji a soustředili se na boj s partyzány. Byl to začátek šikmé plochy vedoucí ke kolaboraci; měla sice pochopitelnou, a dokonce vlasteneckou motivaci, leč kolaborace to byla. Je něco nepřirozeného na tom, když jednotky bojující proti společnému nepříteli začnou koordinovat své akce? Někteří četničtí velitelé zašli ještě dál: měli na německém a italském velitelství své styčné důstojníky a na oplátku přijali u sebe ty německé a italské. Někteří převedli své jednotky pod německé a italské velení a nechali se Němci zásobovat a vybavovat. Kdo se nechával vodit za nos a kdo měl navrch? Němci, kterým se podařilo neutralizovat to, co začalo jako hnutí odporu? Nebo četnici, kteří dostávali zbraně od nepřátel, proti kterým doufali jednoho dne povstat? Bylo to všechno v duchu těch nejlepších balkánských tradic. Co Miloš Obrenović, který střídavě bojoval proti Turkům a byl jejich místokrálem? Vždyť ten poslal do Konstantinopole uťatou hlavu kara Djordjeho, který spolu s ním bojoval za svobodu.

==========

Mezi partyzány kolovala oblíbená historka o partyzánovi, který odzbrojil člena domobrany a řekl mu, ať se vrátí ke své jednotce a nafasuje další pušku, aby se mohl znovu dát zajmout a přispěl znovu k partyzánské výzbroji.

==========

Pozdě večer jsme se vydali do Livna, tentokrát v ukořistěném autobuse řízeném pohledným mladým Italem oblečeným v kabátě ze zářivě bílé ovčí kožešiny. Prý to byl pilot italského letadla, které dennodenně přilétalo a bombardovalo partyzány, až se jednou někomu podařilo sestřelit jej puškou. Jelikož ten Ital zřejmě nebyl příliš přesvědčený fašista a partyzánům chyběli řidiči, přesvědčili ho, aby jezdil s náklaďákem. Činil tak s náramným gustem a manévroval se svým neohrabaným vozidlem, jako kdyby to byl střemhlavý bombardér. Měl zvučný tenor a každý pohyb zápěstí doprovázel operními melodiemi.

==========

Livno bylo známou pevností ustašovců, a jak jsme zjistili, místní obyvatelstvo bylo vůči Spojencům a partyzánům nevrle naladěno. Dokonce ani lichotnický četař Duncan, na kterého bylo vždy spolehnutí, nedokázal ani přes nabídku zlaté librové mince přesvědčit naši bytnou, aby nám poskytla nějaké jídlo ze své dobře zásobené spižírny. Držela se rezervovaně stranou ve svém pokojíku mezi obrázky Hitlera, krajkovými přehozy a nábožnými olejotisky, hleděla si svého, dopřávala si ohromné porce jídla a provokativně si brnkala na velkou lesklou žlutou mandolínu vyzdobenou stužkami v barvách Nezávislého státu Chorvatsko. Politiku ústupků zjevně neměla v povaze. Když na to vzpomínám, řekl bych, že se vlastně chovala statečně a důstojně. Ale musím připustit, že tehdy, na lačný žaludek, to bylo krajně rozčilující, a přesně o to jí nepochybně šlo. Později jsme zjistili, že jakmile jsem odjel, vyslala k nejbližšímu německému veliteli posla, aby ho informovala o mých pohybech. Byla rozhodně zásadová, to se musí nechat. Přezdívali jsme jí Sluneční paprsek.

==========

Pak následoval velice zábavný oběd. Generál a plukovník neovládali žádnou společnou řeč, což jim nijak nebránilo v touze komunikovat, či lépe řečeno dohadovat se, a zanedlouho mě zapojili jako tlumočníka. V srbštině, italštině a občasné němčině jsme bitvu po bitvě znovu probojovali tažení roku 1917 u Isonza. Ukázalo se, že tam plukovník bojoval, jak to sám nazval, na straně Spojenců. Hrdě ukázal na svou bohatě vyzdobenou hruď, na stužku Válečného kříže, hrdě pověšenou hned vedle stužky Železného kříže. Brzo létala sem a tam vzájemná obvinění ze zbabělosti, věrolomnosti a barbarství, jen částečně maskovaná mým překladem. Když jsme dospěli k současné válce, zábava nabrala na prudkosti a divokosti. Teď se do debaty totiž přidal i číšník, obrovitý a vousatý Srb, který byl u partyzánů od roku 1941 a nepochybně měl za to, že dokáže obhajovat věc partyzánů lépe než jeho generál. „Podrž to!“ vybídl svou pomocnici a podal jí mísu s dušeným masem. Byla to dobře stavěná partyzánská dívka s krásnými vlasy, její pěkná postava napínala knoflíky příliš malé tmavozelené německé blůzy a u opasku jí visely obvyklé granáty. „Podrž to, ať můžu soudruhu generálovi vysvětlit, jak to doopravdy bylo.“ Zanedlouho se rozhořela všeobecná diskuse, přicházeli další partyzáni a usazovali se ke stolu. O dušené maso všichni ztratili zájem a v nastalém zmatku jsme se nenápadně vytratili.

==========

Také jsem si pořádně popovídal s tím italským plukovníkem. Byl moc rád, že narazil na někoho, kdo mluví jeho jazykem a s kým si nemusí dávat pozor, co říká. Také ho potěšilo, že má po tolika letech příležitost pobavit se italsky. Jak jsem brzo zjistil, měl především starost o to, jak se se svými muži vrátit do Itálie. Jejich generál, který očividně nechtěl ponechat nic náhodě, je v tomto ohledu předešel a odletěl prvním letadlem, které se našlo. Plukovník nijak neskrýval svou hrůzu z partyzánů, které nazýval bolscevicchi. Řekl, že to byli strašliví protivníci a nijak netouží bojovat na jejich straně, a vlastně na ničí straně; chce se prostě vrátit domů. Zeptal jsem se ho, jestli se nesetkal s četniky nebo s generálem Mihailovićem. To téma mu zlepšilo náladu. Řekl mi, že řadoví četnici jsou sice někdy nedisciplinovaní a problematičtí, ale četnické velitele shledal vždy velmi civilizovanými a dobře se mu s nimi jednalo. Jeden z nejlepších večírků, jaké od začátku války zažil, se konal na generálově velitelství na oslavu toho, že král Petr udělil popu Djujićovi, jednomu z nejdůležitějších Mihailovićových velitelů v Dalmácii, Karadjordjevićovu hvězdu. Nejzábavnější na tom prý bylo, že Djujić to vyznamenání obdržel za hrdinství tváří v tvář nepříteli, a přitom v tu chvíli osobně popíjel na nepřátelském velitelství. Jak plukovník, z něhož vyzařovala vlastenecká hrdost, pohrdavě dodal, něco takového se může stát jen na Balkáně.

==========

Vzhledem k délce cesty, kterou jsme urazili, nemělo skoro smysl takhle se snažit ten automobil zprovoznit. Sotva jsme se rozjeli, už jsme byli u zdemolovaného mostu a bylo načase vystoupit a pokračovat pěšky. Nicméně náš přítel velitel brigády mohl takhle tvrdit, že jeho brigáda je částečně mechanizovaná, což bylo u partyzánů velmi prestižní záležitostí.

==========

Museli jsme plout oklikou, sem a tam mezi ostrovy. Bylo zapotřebí udělat zastávku v Sućuraji na východním okraji ostrova Hvar, abychom doručili zprávu. Polovinu ostrova drželi partyzáni, druhou okupovali ustašovci, kteří tu přistáli a zakopávali se. Když jsme se blížili k Sućuraji, jeden člen posádky zamumlal „Signal!“ a začal se přehrabovat ve skříňce. Nakonec vytáhl lucerničku, rozsvítil ji, vstal a několikrát zamával směrem k pobřeží. Reakce následovala okamžitě: vodní hladinu všude kolem nás pročísla sprška střel z kulometu. „Špatný signál,“ poznamenal náš partyzán ponuře a tentokrát zamával lucernou třikrát, nikoli dvakrát. Kulomet opět spustil a měl už lepší mušku. Napadlo mě, jestli náhodou nejsme na špatné straně ostrova a nesignalizujeme na ustašovce. Mezitím jsme pluli dál a už jsme se dostali na doslech ke břehu. „Partizani!“ křičeli jsme optimisticky. K mé úlevě muž na hlídce nezareagoval další střelbou. „To jsi ty, soudruhu?“ zakřičel. „Říkal jsem si, že to budeš ty. Ale proč jsi dal špatný signál?“ A rozhořela se hádka, která pokračovala ještě ve chvíli, kdy už jsme doručili zprávu a znovu vyráželi na moře. Zanedlouho jsem opět usnul, a když jsem se zase probudil, za horami pevniny vycházelo slunce a blížili jsme se k cíli.

==========

Moc rád jsem Sandyho viděl, tím spíš, že jsem si uvědomoval, že by tu vůbec neměl být. Ale to ho nemohlo zastrašit. Působil mírným dojmem, díky vlídnému kukuči za velkými kulatými brýlemi trochu připomínal sovu, ale vzhled v jeho případě klamal. Ve skutečnosti byl rozhodný a vynalézavý a díky těmto schopnostem dokázal dostat to nejlepší z každého štábního důstojníka, nepřátelského nebo spojeneckého, i z těch, kterým se nechtělo. Od téhle chvíle jsme ho stále měli někde poblíž. Svůj příští úkol plnil v nepřítelem okupované Albánii, kde žil tajně v jeskyni s vyhlídkou na Jaderské moře a pečovala o něj suita italských zajatců. Pak se zjevil, aby spasil americké zdravotní sestry z letadla, jehož pilot zabloudil a havaroval ve vnitrozemí. Ty sestry pak partyzáni propašovali k pobřeží Němcům přímo pod nosem – musely několik dnů pochodovat v hedvábných punčochách a botách s vysokým kramflekem. Na závěr ke konci války seskočil padákem u Dunaje s úkolem vyhazovat do vzduchu nákladní říční čluny nebo tak něco. Dostal za to plně zaslouženou stužku ke Kříži za vynikající službu.

==========

Slunce zářilo a Italové se v jeho svitu pilně vyhřívali. Na každém rohu se potloukali pohlední mladíci s rukama v kapsách a cigaretou v koutku úst, někteří oblečení v uniformách, jiní v civilu. Na zdech přístavu stálo metr vysokými písmeny pořád ještě Duceho VINCEREMO – ZVÍTĚZÍME. Očividně by bylo zbytečným mrháním sil snažit se to odstranit. Takovéhle nápisy fungují vždy stejně dobře bez ohledu na to, na jaké straně zrovna stojíte.

==========

Hlavní vlastností Johna Selbyho bylo ohromné zanícení. Byl to mohutný, buclatý, žoviální chlapík, který se do jakékoliv činnosti vrhal s nadšením občas až děsivým. Před válkou pracoval jako hlasatel BBC. Teď, relativně krátce poté, co nastoupil k RAF, z něj byl senzačně úspěšný pilot nočních stíhaček a strojů Mosquito. Zřejmě si potřeboval odpočinout od seriózních operací a přišel k nám hledat změnu. Absolvoval proto parašutistický výcvik a kurz používání výbušnin a pořídil si učebnici němčiny. Mluvil německy spíše rázně než správně. Dorazil na velitelství taktických leteckých sil v malém a nebezpečně vyhlížejícím letadle, které posadil na zem se zneklidňující náhlostí. Vivian Street, který ho doprovázel, vystoupil z letadla značně zelený. Soucítil jsem s ním a pojal jsem rozhodnutí držet se za každou cenu od toho stroje dál. Vylíčil jsem Selbymu své plány a těžkosti, s nimiž se potýkáme. „Nechte to na mně!“ odvětil konejšivě a vypravil se za svým přítelem (všechna velitelství RAF oplývala dávno ztracenými přáteli Johna Selbyho).

==========

Pak jsem panu Churchillovi zdůraznil další věci, které jsem již uvedl ve svém hlášení, tedy za prvé, že podle mého názoru partyzáni, ať už jim budeme pomáhat nebo ne, sehrají po válce v Jugoslávii roli rozhodujícího politického faktoru, a za druhé, že Tito a ostatní vůdci hnutí jsou otevření a zjevní komunisté a že systém, který zavedou, bude nevyhnutelně sovětského typu a s veškerou pravděpodobností silně orientovaný na Sovětský svaz. Premiérova odpověď rozptýlila mé pochyby. „Máte v plánu usadit se po válce v Jugoslávii?“ „Ne, pane,“ odpověděl jsem. „Já také ne,“ řekl. „A vzhledem k tomu bude nejlepší, když si vy a já budeme co nejméně dělat hlavu s tím, jakou formu vlády si tam vytvoří. To bude na nich. Nás zajímá, kdo z nich dělá největší škodu Němcům.“

==========

Má mise měla mimo jiné za úkol předávat partyzánům technické znalosti, což nebylo vždy snadné. Kdykoliv se setkali se zcela novou zbraní či výbušným zařízením, měli tendenci odstrčit instruktory stranou, vesele vykřiknout, že tohle už dokonale znají, a předvést ráznou a často děsivou ukázku svých údajných technických schopností.

==========

Zakrátko jsem se zabral do naší konverzace natolik, že jsem téměř zapomněl, kde jsem a s kým mluvím. Pak jsem si náhle uvědomil, že ten mladý, bystrý muž v uniformě RAF, který sedí naproti mně v křesle u krbu, je anglický král. To setkání na mne udělalo velký dojem.

==========

Admirál sir Walter Cowan po dlouhé a vynikající kariéře u námořnictva odešel v roce 1931 jako šedesátiletý do výslužby. V roce 1939, na počátku války, se vrátil ke své profesi, a jelikož netoužil sedět doma, nechal se poslat na Blízký východ, o němž soudil, že člověku jeho ražení nabízí více příležitostí. Odjakživa měl rád pobřežní boj, pokud možno tváří v tvář – snad ještě více než boj na moři. V devadesátých letech 19. století sloužil pod lordem Kitchenerem a v Súdánu si vysloužil Řád za vynikající službu. Jako sedmdesátiletý se tedy připojil k jezdeckému pluku Indian Cavalry Regiment sloužícímu v Západní poušti, a to s hodností komandéra Královského námořnictva a na poněkud nepatřičné pozici námořního styčného důstojníka. Jako takový se účastnil řady přepadových akcí, během nichž všechny udivoval tím, jak totálně ignoroval nebezpečí. Ale v poušti se jim nevedlo úplně nejlépe a jednoho dne potkala jeho oddíl ta smůla, že je zcela převálcoval velký německý tankový oddíl. Když admirála Cowana viděli naposled, odhodlaně kráčel vstříc jednomu z nepřátelských tanků a střílel na něj z bezprostřední vzdálenosti z pistole. Ono „viděli naposled“ platilo až do chvíle, kdy se o pár let později po útěku ze zajateckého tábora objevil v Itálii a okamžitě se připojil k přepadové brigádě Toma Churchilla. Ti z nás, kteří si ho pamatovali z pouště, zajásali, když dorazil na ostrov Vis – stejně útlý, temperamentní a kamarádský jako vždycky. Přijel, aby ukončil válku a aby si jako třiasedmdesátiletý svou odvahou v útoku vydobyl stužku k Řádu za vynikající službu, který získal o půlstoletí dřív.

==========

Během těchto bojů se partyzáni zmocnili blízkého města Lebane a na oslavu jeho osvobození jsme se zúčastnili spontánní politické schůze. Hlavním řečníkem byl vychrtlý, smutně vyhlížející muž nosící brýle s kovovými obroučkami a postižený kožní nemocí. Byl to Stambolić. Než dorazil Koča, byl velitelem všech srbských partyzánů. Ve svém proslovu se pochvalně vyjadřoval o kara Djordjovi, pasákovi vepřů, který založil panující dynastii a který se narodil ve vesnici jen pár kilometrů odsud. Nad jeho řečí všichni jásali, včetně početných přítomných významných komunistů. Podobně jako tomu bylo v Rusku, i královské či napůl královské osobnosti mohly užívat jisté popularity za podmínky, že žily dostatečně dávno a používaly dostatečně násilné metody.

==========

Partyzáni byli v patách ustupujícím Němcům. Navíc kapitulovali Bulhaři, což znamenalo, že partyzáni mohli zabrat města Niš a Prokuplje. Rádiem přišla zpráva, že zástupci Bulharska jsou v Káhiře a vyjednávají s Brity a Američany podmínky příměří. A dozvěděli jsme se, že sovětská vláda, která dosud udržovala s Bulhary normální diplomatické vztahy, ve snaze také vstoupit do mírových jednání poněkud opožděně vyhlásila Bulharsku válku. Tento poněkud průhledný manévr se stal terčem našich žertů, které sovětští spojenci nenesli dobře. Pak takřka bezprostředně následovala informace, že Bulhaři vstoupili do války na naší straně. Objevily se tendence označovat je jako slovanské bratry, ale velké spoustě lidí to nebylo po chuti, protože si příliš dobře pamatovali nedávná zvěrstva Bulharů. Těm bylo zřejmě vcelku jedno, na které straně bojují. Předtím bojovali zdatně a brutálně za Němce, teď přesně stejným způsobem bojovali proti nim, ani si nesundali uniformy a helmy německého typu.

==========

Asi třicet kilometrů jižně od Bělehradu jsme najeli na hlavní silnici a připojili se tak k nepřetržitému proudu vozidel Rudé armády – nákladních aut, tanků a děl jedoucích na sever, do bitvy. Povšimli jsme si tam opět jedné věci, která nám připadala nápadná už dřív, totiž že všechny sovětské náklaďáky, které jsme viděli, vezly buďto benzín, nebo munici. Nikde ani stopy po jídle, dekách, botách nebo oblečení. Pokud vůbec měli takové věci zapotřebí, zřejmě je pořizovali na účet nepřítele či místního obyvatelstva. Skoro všichni muži, které jsme viděli, byli vojáci připravení k boji. Věci, které měli u sebe, byly válečné potřeby v tom nejužším smyslu slova. Byli jsme zde svědky návratu ke správním metodám Attily a Čingischána s výsledky, které zasluhovaly důkladnou pozornost. Nebylo pochyb, že zde leží hlavní příčina neuvěřitelné rychlosti, s níž Rudá armáda postupovala napříč Evropou. Když jsem nad tím uvažoval a vzpomínal, kolik zubařských křesel a kartoték bylo prý v časné fázi spojenecké invaze dopraveno do Normandie, říkal jsem si, že bychom se možná tímto ruským přístupem mohli do nějaké míry inspirovat.

==========

Když se zase jednou doprava zastavila, trčeli jsme u ruského nákladního automobilu s municí, bohatě vyzdobeného sovětskými symboly. Seděli v něm veselí, vlasatí mládenci stěží přes dvacet a na své vozidlo byli mimořádně hrdí. „Něco takového v kapitalistických zemích neumíte vyrobit,“ vyjádřili se samolibě. Charlieho starší seržant se mezitím nestaral o řeči a pozorně ten ruský náklaďák zkoumal, aby se utvrdil ve svém podezření, totiž že navzdory těm rudým hvězdám, srpům a kladivům je to Chevrolet postavený firmou General Motors v Detroitu v Michiganu.

==========

Zeptal jsem se ho, co dělají se zajatci. „Když se jich vzdá velká skupina, pošleme je na základnu,“ odpověděl a se zamrkáním dodal: „Když je jich jenom pár, nezdržujeme se s tím.“ Přemýšlel jsem, kolik je asi potřeba zajatců, aby to vydalo na velkou skupinu.

==========

Zanedlouho poté Vivian ukázal stranou. Pohlédl jsem tím směrem a spatřil sto či více mrtvol ležících v řadách, jedna přes druhou, jako kuželky sražené jedinou koulí. Tihle zjevně nezemřeli v boji. „Malá skupina,“ podotkl Vivian. Nasládlý a vše prostupující pach tu byl silnější než jinde.

==========

Zničený palác nebyl jedinou připomínkou dynastických potíží. Brzy poté, co jsme dorazili do Bělehradu, se na moje velitelství obrátil postarší džentlmen v baretu. Představil se jako princ Jiří Karadjordjević, starší bratr krále Alexandra a strýc současného krále. Pak se bez okolků pustil do líčení svého životního příběhu. Říkal, že je přehnané tvrdit, že svého komorníka zavraždil. Jeho nepřátelé toho incidentu nehezky zneužili. Kdyby se mu dělo po právu, byl by dnes králem Jugoslávie. Někdo se ho zeptal, jestli jinak má všechno, co potřebuje. Odpověděl, že má vše. Partyzáni jsou k němu velmi milí. Vrátili mu automobil, který v průběhu bojů zrekvírovali, a Tito mu daroval nějaké jídlo. Byl rád, že se našel někdo, kdo si ho takhle považuje. A s tím odkráčel – mírně rozladěný člen královské rodiny s baretem slušivě přes oko.