Mat_CJ_Fejeton_2015

						Má veselá jitra

Musím se vám k něčemu přiznat. Možná se vám to bude zdát naprosto bláznivé, ale myslím si, že je to třeba zmínit hned na úvod. Já totiž velice nerad vstávám. A proto vás tedy asi nepřekvapí, že mé každodenní vstávání rozhodně nepřipomíná rozvíjející se poupátko. Možná spíše hrocha, který dostal záchvat.

Zazvoní mi budík. Je nutné dodat, že my co neradi vstáváme, máme nařízených budíků více. V podstatě takový orchestr o jednom nástroji. A to prosím pěkně každé jitro a úplně zdarma. Dalším důvodem pro vícero budíků je, že největší slastí každého spáče je po zazvonění budíku jen tak mžourat do tmy, stále ležíc a užívat si ten pocit aktuálního vítězství. Neprohrál jsem. Nevstal jsem. A platí zde přímá úměra, jelikož čím více nařízených budíků, tím více slastných pocitů. Tím více vítězství.

Zde začíná lítý boj. Vstát či nevstát, o to tu běží. Kdyby bylo rozhodnutí záleželo pouze na mě, asi bych z postele nevylezl nikdy. Nicméně bych se snad konečně dozvěděl, jak končí mé sny. Já tedy nevím, jak jste na tom vy, ale mě vždycky zajímalo, koho že si to vezmu za ženu, nebo kam to vlastně padám. A to uvádím jen ty nejvíce publikovatelné záhady.

Když se konečně rozhoupám a vstanu, zamířím na záchod, kde mě čeká míření druhé. Ne vždy je to s ospalky zrovna jednoduché. Mé další kroky vedou do očistce. Zde se na sebe podívám a s hrůzou zjistím, že svatý obrázek je pořád o úroveň výše. Vyčistím si zuby, to zvládám již docela sám. Maminka je na mě náležitě pyšná.

Oblékaní jde taky velice dobře. Ovšem za předpokladu že mám, pokud možno, čisté prádlo u sebe ve skříni. Snídaně probíhá stylem „Co dům dá,“ respektive „Co maminka připravila.“ Po snídani se podívám na hodiny a zjistím, že už vlastně vůbec nemám být doma.
Zanadávám si a popadnu ruksak. A zítra zase nanovo..