Sen 03 - Pláž, město a les


Pláž se rozléhala desítky metrů mezi mořem a začínajícím porostem. Tam kde končila pláž a začínal
porost se postupně za vrškami stromů tyčily budovy, hotely a podobné turistické útočiště. Dlouhé
pláně za pláží byly ploché, až v dálce nalevo, pohledem od moře na pláž, se ze země pomalu vytahoval
útes postupně polykající pláž a nastavující pravidelný vzestu hor. Mohutné hory byly vidět jen nevýrazně
na horizontu, když se člověk snažil přihmouřit oči. Lidé se různě procházeli po pláži, užívali si
teplé atmosféry, čerstvého vzduchu pročištěného mořem, zatímco celou scenérii podivně osvětlovalo
zelenavé světlo zmírajícího slunce. Viděl jsem Katarinu z Benjaminem, společně si prohlíželi západ
slunce a popíjeli jakési levné italské víno. Sám jsem doufal v moment kdy najdu někoho podobného,
v ten moment mě zevnitř ničila neuvěřitelná zoufalost. Různé možnosti a výsledky příběhů prolínajících
se z realitou a snem mě uváděly v rozpaky při uvědomění že sen se nemění. A tak jsem je sledoval, jak
se baví, smějou se.

Během pár momentů se vše změnilo. Zelenavá barva zapadajícího slunce náhle spadla do nočních barev, kde
ale zeleně nezářil měsíc, ani hvězdy. Jen se jaksi barva moře promítala na zahalenou oblohu. Nikdo netušil
odkud, proč a jak se mezi námi ocitli, ale na dosah každého stál, ležel, plazil se nebo se jen snažil
chytit jakýsi 'nemrtvý'. Z rukou se jim roztahovali mohutné drápy, zatímco čelisti, samotné obličeje se
rozkládali přes plesnivá, polorozpadlá těla. Kůže a svaly stékaly kolem drtících se kostí. Všichni
měli ale výrazné, dlouhé a ostře vypadající drápy.

Skupinky lidí na pláži začali panikařit. Lidé se rozutelky do všech konců, někteří slepě utíkající
před jedním nemrtvým narazili na jiného. Já jsem okamžitě zamířil za Benem a Katarinou, kteří
si rozhodně zbalili boty a oblečení a rozutekli se směrem k útesům. Okamžitě jsem pochopil proč.
Za útesem byla opuštěná cesta k městu, kterou nikdo nepoužíval. Viděl jsem jak se za námi přidávají
další a další lidé, kteří chápou směr na šeho útěku. Množství lidí ale lákalo nemrtvé a s tím jak
chytali lidi za námi, docházelo k řetězové reakci, kdy se k nám nemrtví blížili už skrz lidi co se
k nám snažili přidat. V jeden moment jsem zaregistroval, že mám po ruce zbraň. Otočil jsem se abych
se ohlídl, a viděl že z přibložně patnácti lidí co nás následovali, zbyli tak tři z několika
nemrtvými za sebou. Rozhodl jsem se ukončit řetězovou reakci a postřelil tři lidi kteří za námi běželi.
Zepředu, od Bena a Katariny jsem zaslechl výčetnou nadávku, něco jako 'ty svině'. Na výčitky ale nebyl
čas, a tak jsme běželi dál. Na úrovni konce útesu, který roztínalo údolí z vyschlou říčkou a rozbitou
asfaltovou ulicí jsme se pomalu zastavili, aby jsme si oddychli. Nemrtví se zdáli být v dálce a zmateně
pobíhali před útesem, zatímco většina se vracela zpět na pláž.

Z pláže začli být slyšet výbuchy, střelba. Bylo to sotva pár minut, a do šíleného masakru se
vpustila armáda. Viděli jsme vrtulníky, jak rozmetávájí pláž, stíhačky nad našimi hlavami, shazující
bomby na rozlehlé turistické města za pláží. Armáda nebrala ohledy na to kdo je infikovaný a kdo není.
Cílem bylo vyšistit oblast. V dálce bylo vidět jak z přepravních vrtulníků padají několikačlenné jednotky
vojáků mezi již roztřílené kusy lidí. Kontrolovali množství lidí a efektivitu vpádu.

Katarina poukázala na uvolněnou cestu údolím do takřka industriální části města. Společně jsme se vypravili
tímto směrem, nejprve Ben, kontrolující přístupnost, potom Katarina a na konci já. Viděl jsem v jejich
tvářích zklamání, zvlášť ve tváři Katariny. Ikdyž se zdáli rozmlžené a nečitelné, jejich výrazy
mi sdělovali že jsem se zachoval špatně. Neustále jsem si svůj přístup obhajoval. Nechtěl jsem si
připustit že moje chování vyvolala panika. Ale co když měli pravdu? A postřelil jsem jejich přátele
pouze ze strachu. Neustálé debatování uvnitř mé hlavy zastavila ostrá, střelná rána a náhlý křik
Katariny. Podíval jsem se dopředu abych spatřil Bena, jak pomalu padá k zemi. Odstřelovač, schovaný
někde v neurčitých ruinách zbořeného, hořícího města.

Armáda opravdu nerozlišovala kdo je kdo. Rozeběhl jsem se abych srazil Katarinu k zemi. V běhu jsem byl také
postřelen, naštěstí jen do ramene, a ránu jsem téměř necítil. S Katarinou jsme se schovali za hromadu
zničené budovy a opatrně si prohlédli situaci. Plakala, žalostně mě prosila ať jí pustím, že půjde
Benjamina zachránit, ale nemohl jsem. Když mi ale začla nadávat, že jsem zbabělý, že bych sám Bena
zachránit nechtěl, něco mě přešlo přes hlavu. Vstal jsem abych se podíval na Bena. Ležel tam na zemi,
byl postřelený do páteře, nemohl vstát, téměř se zdál paralizovaný. Bylo ale slyšet jak občas něco křikne,
nevěděl jsem jestli prosí o pomoc anebo nám řiká ať se držíme zpátky. Katarina mě najednou bouchla do
zad, zřejmě abych se rozešel dopředu. A tak jsem učinil, ale s prvním krokem projela Benovi hlavou další kulka.

Z mrazem v zádech jsem padl zpátky do úkrytu. Katarina křičela z plna hrdla, nadávala mi, nadávala
všemu. Přes všechen ruch jsem slyšel jak se v pozadí blíží další nemrtví. Snažil jsem se utéct, chtěl
jsem Katarinu vzít sebou. Ta ale paralizovaně seděla na zemi a odmítala se hnout.


Oběvil jsem se v lese, lesní cestu obklopovali řady mladých zarostlých stromků. Utíkali jsme pryč od města
z několika dalšími, neznámými lidmi. Už byl den, ve stromech občas zapěli ptáčci a tak uklidnili
celou skupinu. V ruchu lesa se najednou ozvali rozlomené křiky lidí. V dálce se oběvilo několik
nemrtvých. Dlouhé drápy, hubené, polorozpadlé těla se rozskočili mezi stromy a nezvyklou rychlostí se
začali blížit. Lidé se rozkřičeli.

Naštěstí se před námi rozléhaly skalnaté roklinky. Někteří neváhali a skočili z pískovcových kolosů
dolů. I přesto že výška některých pádů byla skoro 50 metrů a více, lidé skoky přežívali a spolu se svými
dětmi a známými se schovávali do vykousaných skal. Viděl jsem že na jejich místech už někteří dokonce
bydlí, mají tam místnosti, jakoby tam žili už desítky let. Lidé vstupovali do polootevřených místností
a zavírali za sebou dveře, tvářili se že to mělo význam, navzdory ohromných okenic, otevírajích
se hned vedle kamenných dveří. Měl jsem strach skočit, a tak mě a pár dalším nezbylo než běžet dál po
vršku skal, na horní plošince lesa. Spousta z těchto lidí bylo chyceno nemrtvými a netrvalo dlouho
než jsem si uvědomil, že utíkám sám. Naštěstí jsem nejen sám utíkal, sám jsem dokonce byl. A opět
jsem byl na lesní cestě, prosvětlené vlastní šířkou, obklopenou ohrádkami hlídající školky pro mladé
stromky. Zelený les se zdál uklidňující, vysoké stromy ale skrývaly veškeré tiché nebezpečí.

Náhle jsem byl opět mezi lidmi. Z lesní cesty se po levé straně vynořila dřevěná ohrada pro zvěř.
Z ohradě nebyla tráva, jen jehličí krylo hliněnou plochu. Vrchy stromů se občas protínalo světlo,
tvořící obrazové fleky světla v rozšířenějších plochách lesa.

Lidé se najednou rozutekli kolem ohradu dopředu. Rozhlíšel jsem abych zachytl důvod. V ohradě
se procházelo několik koní. Hřebci ale nebyli v pořádku. Neměli srst, jejich bělavá kůže vypadal
jako roztékající se silikon, skrz který byly vidět jejich vnitřnosti. Některých se kůže na místech
trhala, hnila a tak jim skutečně části plesnivých vnitřností propadávali ven na zem. A každý byl
pokrytý jakousi červenou kořenovou, tygrovitou strukturou, vypadala jako nateklé nervy, ale na
to byla příliš masivní a neobvykle vystupovala z jejich těl. Bezsrstné koně měli zarudlé,
krvavé oči. Někteří ale neměli oči vůbec, ani zuby. Byly to jen jakési sotva držící vaky masa,
pohromadě držící hlavně onou kořenovou strukturou. Koně se zničehonic rozeběhli proti lidem.
Hrůzostrašné hykání polomrtvých koní doprovázely dunící dopady kopyt. Ti slepí naráželi do
stromů a ti kteří ještě oči měli se trochu rozpadali v běhu.

Po směru ohrady cesta končila asi po pěti metrech. Kde jí rozbočoval kamenitý a hluboký potok,
jdoucí napříč ohradou, drtící cestu a následně jdoucí pravou stranou venkem ohrady namísto cesty.
Do potoka se dalo seskočit skrz mechem obrostlý kmen padlého stromu. Většina lidí už dávno tudy běžela
a mě se ztráceli z dohledu. Rozeběhl jsem se za nimi. Ohrada, společně s potokem se stáčela doprava,
z kopce. Potok se pomalu měnil v louku a mizel v zemi. Ohrada najednou také zmizela, a tak jsem si
všiml že se za mnou žene hromada běsnivých koní. Strachy jsem se otřásl, a rozeběhl za horizontem.
Z lesa ze stal hájek a z hájku se stala louka. Za horizontem se vynořila stodola, kde jsem viděl
lidi jak odpočívají. Když spatřili mě a za mnou blížící se hordu koní, začli se panicky balit a
utíkali po louce dál. Zakopl jsem a spadl do zaklíněného prostoru v bahnu louky.

Koně mě přeběhli a běželi dál za hromadou lidí. Když jsem se zvedl, ani lidi, ani koně nebyli v
dohledu. Opatrně jsem došel k pár metrů vzdálené stodole. Ve stodole jsem našel dalšího koně.
Tentokrát ale hnědý, zdravý hřebec z bílým pruhem přes hlavu. Kůn se zdál přátelský, namísto
seznamování jsem na něj okamžitě naskočil a utíkal přes louku do lesa pryč. Běželi jsme
neuvěřitelnou rychlostí. Co za námi zmizel les, přebíhali jsme kýčové kopečky, vesnice.
Nestíhal jsem zaznamenat nic, žádný život, žádné nemrtvé, žádné dění. Společně jsme se v pár sekundách
dostali přes půlku světa. Když jsme přeběhli mohutné pláže, dostali jsme se na ploché
ledové pláně, kde na horizontech občas vystupovali zlomené kusy ledu.

V tu chvíli jsem dostal obrovské nutkání dostat se domů. Ale jak domov vypadal, jak se tam dostat
a jesti vůbec existuje mě uvádělo v rozpaky. Potřeboval jsem se dostat domů.


Sen končí.