Co je to umění, pokud odložíme koncept krásy, který mate celou tuto záležitost? Nejnovější a nejvíce srozumitelné definice umění, kromě konceptu krásy, jsou následující: - (1) A, umění je aktivita vznikající i v říši zvířat, a pramení ze sexuální touhy a sklonu ke hraní (Schiller, Darwin, Specner), a B, je doprovázena příjemným vzrušením nervové soustavy (Grant Allen). Toto je psychologicky-evoluční definice. (2) umění je vnější projev, pomocí čar, barev, pohybů, zvuků nebo slov, emocí pociťovaných člověkem (Véron). Toto je experimentální definice. Podle té nejnovější definice (Sully), (3) umění je ‚výroba nějakého stálého objektu nebo přechodné akce která je vybavena schopností nejenom podat aktivní potěšení samotnému výrobci, ale předat příjemný dojem počtu diváků nebo posluchačů, odděleně od jakékoliv osobní výhody/zisku od toho odvozené.

Nehledě na nadřazenost těchto definicí nad matafyzickými definicemi, které záleží na konceptu krásy, jsou stále daleko od přesnosti. Privní, psychologicky-evoluční definice (1) A, je nepřesná, protože místo mluvení o samotné umělecké aktivitě, což je hlavní, zachází s odvozeninou umění. Její modifikace, B, založena na na fyziologických účincích na lidský organismus, je nepřesná protože v rámci takovéto definice může být zahrnuto mnoho jiných lidských aktivit, což se stalo v neo-estetických teoriích které jako umění počítají přípravu hezkého oblečení, příjemných vůní a nebo pokrmů.

Experimentální definice, (2), která říká že umění spočívá ve vyjadřování emocí, je nepřesná, protože člověk může vyjádřit své emoce pomocí čar, barev, zvuků nebo slov a stejně takovýmto vyjádřením nemusí působit na ostatní – a tím pádem projev jeho emocí není umění.

Třetí definice (Sullyho) je nepřesná protože výroba předmětů či akcí poskytujících potěšení výrobci a příjemné pocity divákům či posluchačům odděleně od osobního zisku může zahrnovat předvádění kouzelnických triků či gymnastických cvičení a dalších aktivit které nejsou umění. A dále proto, že spousta věcí jejichž výroba neposkytuje potěšení výrobci a pocit z nich získaný je nepříjemný, jako například pochmurné, srdcervoucí scény v poetickém líčení či hře, mohou stále být nepochybnými uměleckými díly.

Nepřesnost všech těchto definicí vyvstává z faktu že v nich všech (stejně jako v metafyzických definicích) je předmětem potěšení které umění může dát, a ne účel kterému může sloužit v životě člověka a lidstva.

Abychom mohli správně definovat umění, je potřeba jej nejdříve přestat vnímat jako způsob potěšení, a považovati jej za jednu z podmínek lidského života. Pohlížením na to tímto způsobem nemůžeme nevidět že umění je jeden z prostředků styku mezi lidmi.

Každé umělecké dílo způsobí, že příjemce vstoupí do určitého druhu vztahu s tím, kdo vytvořil či vytváří dané dílo, a zároveň se všemi kteří zároveň, dříve nebo následně přijmuli ten stejný umělecký dojem.

Řeč vysílající myšlenky a zkušenosti člověka slouží jako prostředek spojení mezi nimi, a umění slouží podobnému účelu. Zvláštnost tohoto druhého způsobu styku, rozlišující ho od styku pomocí slov, spočívá v tom, že zatímco slovy člověk přenáší své myšlenky jinému, uměním přenáší své pocity.

Činnost umění je založena na faktu, že člověk přijímající skrz svůj smysl sluchu nebo zraku něčí vyjádření pocitů je schopen zažít emoci která ovlivnila člověka který ji vyjádřil. Vezměme si nejjednodušší příklad: jeden člověk se směje, a jiný který ho slyší se stane veselým, nebo když člověk pláče a jiný který ho slyší pocítí zármutek. Člověk je vzrušen nebo podřážděn, a jiný který ho vidí je přiveden k podobnému stavu mysli. Svými pohyby nebo zvukem svého hlasu člověk vyjádří odvahu a odhodlanost nebo smutek a klid, a tento stav mysli přejde na ostatní. Člověk co trpí, projevuje své utrpení sténáním a křečemi, a toto utrpení se přenese na ostatní lidi; člověk vyjádří své pocity obdivu, oddanosti, strachu, respektu nebo lásky určitým objektům, osobám nebo jevům a ostatní jsou nakaženi stejnými pocity obdivu, oddanosti, strachu, respektu nebo lásky k těm samým objektům, osobám nebo jevům.

A je to na této schopnosti člověka přijmout vyjádření pocitů jiné osoby a zažít tyto pocity sám, na čem je aktivita umění založena.

Pokud člověk nakazí ostatní přímo, okamžitě, svým vzhledem nebo zvuky které ventiluje přímo v ten moment kdy zažívá tyto pocity; pokud způsobí že druhá osoba zívne když si sám nemůže pomoci nezívnout, nebo se směje či pláče když on sám je nucen smát se či plakat, nebo trpět když on sám trpí – to se nerovná umění.

Umění začíná když jedna osoba se záměrem spojení s jinou či jinými v jednom a tom samém pocitu, vyjádří tento pocit určitými externími náznaky. Abychom si vzali nejjednodušší příklad: chlapec který zažil, řekněme, strach při setkání s vlkem, vypráví toto setkání, a za účelem vyvolat v ostatních pocit který on prožil, popíše sebe, svůj stav před setkáním, okolí, les, svou vlastní bezstarostnost, a poté vlkovo objevení, jeho pohyby, vzdálenost mezi vlkem a jím, a tak dále. Tohle všechno, pokud chlapec při vyprávění příběhu znovu prožije pocity které zažil, a nakazí posluchače a donutí je cítit to co on prožil – je umění. Dokonce i když chlapec vlka neviděl, ale často se ho bál, a pokud si přeje vyvolat v ostatních pocit který cítil, vymyslel si setkání s vlkem a vylíčil ho tak aby způsobil že jeho posluchači sdílí pocity které on zažil když se bál vlka, to by také bylo umění. A stejně tak je umění když člověk, který zažil strach z utrpení nebo přitažlivost k radosti (buď v realitě nebo ve své představivosti), vyjádří tyto pocity na plátno nebo do mramoru tak, aby se jimi ostatní nakazili. A také je umění to, když člověk cítí, a nebo si představí pocity rozkoše, radosti, zármutku, zoufalství, odvahy nebo melancholie, a přechod od jednoho k druhému a vyjádří je zvuky kterými jsou nakaženi posluchači a zažijí je tak jak je zažil skladatel.




Pocity, kterými umělec ostatní nakazí, mohou být velmi různé – velmi silné nebo slabé, velmi důležité nebo bezvýznamné, velmi špatné nebo dobré; pocity lásky k vlasti, sebe-oddanost a podrobení se osudu či Bohu vyjádřené v dramatu, vytržení milenců popsané v novele, pocity smyslnosti vyjádřené v obraze, odvaha vyjádřená ve vítězném pochodu, veselí vyvolané tancem, humor vyvolaný vtipnou historkou, pocity klidu přeneseny večerní krajinou nebo ukolébavkou, nebo pocity obdivu vyvolané nádhernou arabeskou – to všechno je umění.

Pokud pouze diváci nebo auditoři jsou nakaženi pocity které autor cítil, je to umění.

Vzpomenout si na pocit který člověk jednou zažil a poté ho v sobě vyvolat prostřednictvím pohybů, čar, barev, zvuků nebo forem vyjádřených slovy, za účelem přenést tento pocit aby ostatní cítili ten stejný pocit - toto je činnost umění.

Umění je lidská činnost spočívající v tom, že jeden člověk vědomě, pomocí nějakých vnějších znaků, předá ostatním pocity které prožil, a že ostatní jsou nakaženi těmito pocity a též je zažijí.

Umění ovšem není, jak metafyzici říkají, projev nějaké tajemné představy o kráse nebo Boha; není to, jak estetičtí fyziologové říkají, hra ve které člověk vypustí svůj přebytek uložené energie; není to vyjádření lidských emocí vnějšími znaky; není to vytváření potěšujících předmětů; a, hlavně, to není potěšení; ale je to způsob spojení mezi lidmi, spojující je dohromady ve stejných pocitech a je nepostradatelný pro život a pokrok ku zdaru jednotlivců a lidstva.

Protože každý člověk, díky lidské schopnosti vyjádřit myšlenky slovy, může vědět všechno co pro něj bylo uděláno v říši myšlenek celým lidstvem před ním, a může se v současnosti, díky jeho schopnosti porozumět myšlenkám ostatních, stát sdílníkem jejich činnosti a zároveň sám předat svým současníkům a potomkům myšlenky které přijmul od ostatních stejně jako ty které vznikly v něm; a tak, díky lidské schopnosti být nakažen pocity ostatních pomocí umění, vše co prožívají jeho současníci je mu přístupné, stejně jako pocity zažité lidmi před tisíci lety, a on má též možnost přenést své vlastní pocity na ostatní.

Pokud by lidé neměli schopnost převzít myšlenky stvořené lidmi kteří jim předcházeli a předat dalším své vlastní myšlenky, lidé by byli jako divoká zvířata, nebo jako Kasper Hauser (podle vysvětlivky nějakej kádes co byl nalezen někde a nic nevěděl protože neměl za celej svuj život žádnou interakci s lidma).

A pokud by lidé neměli tuto druhou schopnost být nakaženi uměním, lidé by mohli být více krutí a více oddělení a nepřátelští k sobě navzájem.

A proto je činnost umění ta nejdůležitější, stejně důležitá jako samotná činnost mluvení a stejně obvykle rozptýlená.

Stejně jako řeč na nás nepůsobí jen při kázáních, promluvách nebo v knihách, ale ve všech těch poznámkách kterými si vyměňujeme myšlenky a zkušenosti jeden s druhým, tak umění v širokém významu slova prostupuje celý náš život, ale je to pouze v některých z jeho projevů kde používáme tento termín v omezeném smyslu slova.

Jsme zvyklí chápat umění jako pouze to co slyšíme a vidíme v divadlech, na koncertech a výstavách; dohromady s budovami, sochami, básněmi a novelami. ... Ale toto všechno je pouze nejmenší část umění kterým v životě komunikujeme jeden s druhým. Všechen lidský život je naplněn uměleckými díly každého druhu – od ukolébavky, vtipů, napodobování, dekorace domů, oblečení a nádobí, po bohoslužby, budovy, památníky a vítězné průvody. To vše je umělecká činnost. Takže uměním, v omezeném smyslu slova, nemyslíme všechnu lidskou činnost přenášející pocity, ale pouze tu část kterou my z nějakého důvodu vybereme a které přiřadíme zvláštní důležitost.

Tato speciální důležitost byla vždy dána lidmi té části této aktivity, která přenáší pocity proudící z jejich náboženského vnímání, a tato malá část jich se speciálně nazývá uměním, spojené s plným smyslem slova.

Takto lidé dávných dob – Sokrates, Platón a Aristoteles – pohlíželi na umění. Takto posuzovali umění i hebrejští proroci a dávní křesťané. Takto bylo a stále je rozuměno Mohamedovi a takto je stále rozuměno lidovému náboženství mezi našimi vlastními rolníky/sedláky.

Někteří učitelé lidstva – jako Platón v jeho Ústavě, a lidé jako původní křesťané, přísní muslimové a budhisté – šli tak daleko, že zavrhli všechno umění.

Lidé, kteří pohlížejí na umění tímto způsobem (v rozporu s převládajícím názorem dneška, který považuje umění za dobré jen pokud poskytuje potěšení) chápali a chápou že umění (oproti řeči, kterou je nutno poslouchat) je tak velmi nebezpečné se svou silou nakazit lidi proti jejich vůli, že lidstvo ztratí mnohem méně zatracením všeho umění než tolerováním každého a všeho umění.

Zjevně se tito lidé mýlili v tom, že zavrhli všechno umění, protože popřeli to co nemůže být popřeno – jednu z nenahraditelných způsobů komunikace bez kterého by lidstvo nemohlo existovat. Ale neméně se mýlí lidé civilizované Evropské společnosti naší úrovně a času, když obdivují jakékoliv umění pouze pokud slouží kráse, což znamená, dává lidem potěšení.

Dříve se lidé báli že by snad mezi uměleckými díly mohlo být nějaké co způsobuje zkaženost, a tak zakázali umění úplně. Nyní se pouze bojí, že by mohli býti zbaveni potěšení které jim umění může nabídnout a tak kontrolují každé umění. A já si myslím že tato druhá chyba je mnohem horší než ta první a že její následky jsou mnohem více škodlivé....

Umění v naší společnosti se stalo tak zvrhlým že nejen špatné umění je považováno za dobré, ale dokonce samotné vnímání toho co umění skutečně je bylo ztraceno. Abychom byli schopni mluvit o umění naší společnosti, musíme nejprve rozlišit umění od falešného umění.

Je tu jeden nepochybný znak rozlišující skutečné umění od falešného – a to nakažlivost umění. Pokud člověk bez vynaloženého úsilí a bez změny svého stanoviska, při čtení, poslechu nebo pozorování práce jiného člověka zažije duševní stav který ho spojuje s tím člověkem a s ostatními kteří jsou také ovlivněni touto prací, potom je předmět vyvolávající tento stav umělecké dílo. A jakkoliv poetické, realistické, pozoruhodné nebo zajímavé to dílo je, není to umělecké dílo pokud to nevyvolá tento pocit (velmi rozdílný od všech ostatních pocitů) radosti a duchovního spojení s jiným (autorem) a ostatními (těmi co jsou jím také nakaženi).

Je pravda že tato indikace je vnitřní a že jsou lidé, kteří zapomněli jaká akce skutečného umění je, a kteří očekávají od umění něco jiného (v naší společnosti je většina v tomto stavu), a tím pádem si tito lidé mohou splést tento estetický pocit s pocitem kratochvíle a určitého vzrušení, který dostávají z falešného umění. Ale i když je nemožné tyto lidi vyvést z klamu, stejně jako je nemožné přesvědčit člověka který trpí barvoslepostí že zelená není červená, je tato indikace dokonale jednoznačná pro ty, jejichž cit pro umění není zkažený nebo zakrnělý, a velmi jasně rozděluje pocit vytvořený uměním od všech ostatních pocitů.

Hlavní zvláštnost tohoto pocitu je ta, že příjemce skutečně uměleckého dojmu je tak spojen s umělcem že cítí jakoby dílo bylo jeho vlastní a ne někoho jiného – jakoby to, co dílo vyjadřuje bylo to co si on sám dávno přál vyjádřit. Skutečné umělecké dílo zničí ve vědomí příjemce rozdíl mezi jím samým a umělcem, a nejenom to, ale také mezi ním a všemi kdo přijmuli toto umělecké dílo. V tomto osvobození naší vlastní osobnosti od izolace a rozdělení, v tomto jejím spojení s ostatními, leží hlavní charakteristika a velká přitažlivost umění.

Pokud je člověk nakažen stavem autorovy duše, pokud cítí tuto emoci a tuto jednotu s ostatními, potom je předmět který toto způsobil umění; ale pokud tu není žádné takové nakažení, pokud to není tato jednota s autorem a s ostatními, kteří jsou pohnuti tím samým dílem – pak to není dílo. A ne jen že je nakažlivost skutečnou známkou umění, ale úroveň nakažlivosti je též jedinou známkou dokonalosti díla.