Animace výstavy Petr Písařík – Kdo to tady myslí vážně…

Návrh na animaci výstavy je určen pro žáky středních škol. Cílem animace je zamyšlení a diskuze nad otázkami „Co je umění?“.

Výstava „Kdo to tady myslí vážně…“ na mě příliš nezapůsobila. Na první pohled by se mohlo zdát, že se zde vystavují obrazy a plastiky, ale ve skutečnosti se zde vystavuje Petr Písařík. V animaci této výstavy bych se vůbec nezabýval samotnými výtvory pana Písaříka, které jsou spíše průměrné a příliš pozornosti si ani nezaslouží. Co si ale pozornost zaslouží je Petr Písařík a jeho ego, které si pozornost zoufale vydupává z prosklené výlohy druhého patra galerie a proto bych animaci věnoval pouze jemu a jeho sdělení. Tato výstava průměrných výtvarných hodnot je právě vhodná pro edukativní účely, pokud bychom chtěli s žáky zavést diskuzi na téma „Co je umění“. Další výhodou této výstavy je, že návštěvník má možnost se přímo setkat s autorem. Dokonce ho vidět při práci. To je pro člověka, který galerie nenavštěvuje, jistě zajímavá atrakce.

Tento návrh animace počítá s tím, že žáci by výstavu navštívili ideálně dvakrát. Z toho důvodu, že se domnívám, že výstava je vytvořena, pro manipulaci s diváky. Lidé jsou manipulováni, tak aby autora výstavy zařadili do škatulky „současný umělec“. První návštěva by byla koncipovaná, tak aby výstavu prožili jako běžný divák, který pravděpodobně manipulaci neprohlédne. Poté by ve škole proběhla diskuze a reflexe dojmů. Po odhalení manipulace, by žáci mohli navštívit výstavu podruhé a sledovat, jak se jejich dojem bude lišit od prvního.

Před první návštěvou bych žáky informoval o základních informacích o výstavě, autorovi a podobně. Návštěvu bych rozdělil do dvou bloků. V první fázi by si žáci díla prohlíželi samostatně. V druhé části, bych se krátce věnoval technice, které je věnováno podzemní patro galerie. Jak fungují foukací fixy a spreje zná pravděpodobně každý, stejně tak princip šablon. V horním improvizovaném atelieru Petra Písaříka, bych se snažil vytvořit diskuzi mezi žáky a autorem.

Po návštěvě by proběhla diskuze ve škole. Zajímalo by mě, jak na žáky výstava působila, jaké dojmy mají. Líbila se jim? Nelíbila? Proč? A především otázka: “Co je cílem výstavy?“.

Co je cílem výstavy? Co Petr Písařík sděluje? Mají díla nějaké poselství? Osobně jsem v obrazech žádné sdělení nenašel. Jestli v nich nějaké je, tak je přehlušilo umělcovo ego. Cílem výstavy je diváka přesvědčit o tom, že Petr Písařík je rozhodně umělec a ještě k tomu moderní a dobrý. Argumentuje hned v několika rovinách. Divák vejde do galerie. Toto je první argument. Pokud je něco v galerii, tak zkušenost nám říká, že by to mohlo být umění. To je taková ustálená zvyklost, vycházející z doby, kdy o tom co je umění a co není, rozhodovaly instituce. Nás systém společnosti funguje tak, že pokud nejsme v nějakém ohledu informovaní, jsme zvyklí přenechat zodpovědnost někomu, o kom si myslíme, že je informovanější, tedy zkušenější. Učíme se to od malička. Učitel ví všechno nejlíp, je informovanější, je to autorita. Nějaká autorita tedy rozhodla, že něco je umění a proto to, to vidíme v galerii. Zpochybňovat autority, to se nedělá! Ze školních let víme, co následuje! Pokud se nám to nelíbí, máme smůlu. Stejně je to umění. Prostě pan kurátor řekl a basta!
Tak, tedy divák vejde do galerie. Galerie vypadá celkem seriózně, takže zde lze očekávat, nějaké echtovní umění, které opravdu zaštituje nějaká autorita a ne underground z okraje společnosti. Na stěnách, to je důležitý detail, visí obrazy. Jaká si abstrakce, které nerozumíme. To bude tím, že jsme nevzdělaný póvl, plebs, který je zde trpěn jen díky milosti vlastníka galerie. Vcházíme do spodního patra galerie. V mystickém přítmí jsou bodově nasvíceny šablony, pro sprejované obrazy. Ach! Porozumění přichází. Umělec se s námi podělil o svůj ostrovtip a dovolil nám poznat, jak obrazy vznikaly. Případnou kacířskou myšlenku, že něco podobného bychom mohli v garáži zvládnout taky, rychle upálíme na hranici nevědomosti. Oheň nechce hořet? Pro tento moment, je tu propagační tiskovina, kterou jsme dostali u pokladny. Kvalitní papír a tisk mluví za své. Opravdu jsme v galerii, kde se přece musí vystavovat umění. Začteme se do textu kurátora. Je opravdu fascinující. Musím zde několik pasáží citovat. Hned na začátku kurátor píše, že zpočátku měl podobné pocity, jako vy – obyčejný návštěvník galerie. Proč by se měl o nějakého Petra Písaříka zajímat, když malířů existuje stovky? Protože je to frajer! Protože je to umělec s velkým U. Tak se dají shrnout následující odstavce textu.

„Představte si, že jdete ulicí a náhodou potkáte známého. Nic výjimečného, jistě. Ale když v té ulici potkáte známých patnáct nebo co já vím třeba dvacet, už to tak běžné není. A za tou ulicí leží další ulice a v ní dalších patnáct, dvacet úsměvů. A další. A další ahoj Pisi! A když konečně dorazíte na náměstí, už vám z toho Ahoj Pisi jdou mžitky před očima.  Kolik ten Pisi zná vlastně lidí? A s kolika se kamarádí? Vždyť to vypadá, že celé České Budějovice existují jenom proto, aby ukrývaly desítky úsměvů a stovky stisků ruky. A všechny jenom pro Pisiho.
A Pisi v Praze? To už kouzlo působí přímo magicky.“

Zjišťujeme tedy, že Pisi je oblíbený člověk. Každý, kdo je oblíbený musí být výborný člověk. Kéž bychom ho také znali a také mu mohli říci „Ahoj Pisi.“ Ale Pisi je hlavně umělec. Jak se pozná umělec? Existuje jakási ustálená představa, jakési dekórum které předepisuje, jak se má pravý nefalšovaný umělec chovat. I malé děti to vědí. Umělec je bohém. To ho odlišuje od nás obyčejných lidí, žijící obyčejné spořádané životy. Je takový Petr Písařík? Co myslíte?

„Pisi je totiž člověk, který si umí užívat. Tedy pokud na to zrovna má. Vzpomínám, že jednou /před mojí výplatou/ jsme počítali drobné, dá-li to vůbec na dvě piva. Pak Pisi prodal obraz a bylo vymalováno. Když jsem šel od něj z  ateliéru, jen luskl prsty a zavolal svého osobního taxikáře. Bílý Mercedes, šofér v rukavičkách a obleku a já jsem jel a Pisi to platil. Kam jsem jel? Kam chceš. Třeba na Mars… Prostě grand a jednička. A po lokálech to rozjel asi opravdu velkoryse. Jenomže to bylo ten týden, kdy obraz prodal. Pak přišel další a byl konec. Peníze došly. A my se vrátili k tomu, co před nedělí. Poslyš, máme vůbec na dvě piva?“

Je to frajer! V další místnosti určitě na zdi uvidím nasprejovaný nápis „Přichystejte aerosoly, na snídani jsem zpátky“. Říkáte si a stoupáte do výšin druhého patra, když v tom Ho uvidíte! Onen slavný Pisi sám! Sedí zády k vám v lehátku a kouká skrz prosklenou stěnu na Národní třídu. Co teď? Mám dovoleno pozdravit? Nevyruším génia z přemýšlení? Nemůžete se rozhodnout a neuděláte nic. Když tu si všimnete obrazů. Je to umělec! Musí to být umělec! Má všechny prvky umělce, které znáte. Vystavuje v galerii, říkají to o něm ostatní lidé, je to bohém. To vidíte na vlastní oči. Na zemi se válí spreje a plátna. V rohu jsou prázdné flašky od piva. Zbylý nepořádek v místnosti – atelieru nepoznáváte. Na stěnách jsou obrazy. Některé jsou dokonce na stropě! Ach jaký projev umělecké nespoutanosti a rebelství. Potichu zmizíte a odcházíte z galerie.

Předcházející text byl tragicky ironický, stejně tak jako je tragická snaha Petra Písaříka, nás přesvědčit, že je umělec a jeho věci uměním. Na druhou stranu je to pochopitelné. Časy jsou zlé, kupců málo a image je třeba pěstovat. Člověk, který chce působit, že umění rozumí a má finance ho předvádět v obývacím pokoji přátelům, takto dostává jistotu, že si opravdu koupí umění. Jeho díla respektuji, neodsuzuji. Nicméně forma prezentace a vytvoření laciné aury kolem své osoby si zasluhuje trochu ironie.

Je tedy Petr Písařík umělec? Jsou jeho díla uměním. Rozhodně ano. Nicméně žijeme v době, kdy může být umění cokoliv a kdokoliv může o čemkoliv říci „Tohle je umění.“. Bublina splaskla. Mystická aura je rázem pryč.

Nyní již trochu vážněji. Rozhodně bych žákům zmínil estetiku 18. století a tehdejší pojem umění a teorie vkusu. Tehdejší filosofové se snažili objasnit lidskou reakci na krásu a vynalezli kategorii vkusu. Estetika splynula s uměním a umělecké dílo začalo být vnímáno jako předmět vnímání. Ovšem estetičnost, není pro označení umění nutnou podmínkou. Umění ve dvacátém století je více neestetické. Konvence se stírají. Některá umělecká díla jsou tvořena v multimédiích jiná nelze ani zařadit.

Dále bych se zeptal, kdy se z uměleckého díla stává umělecké dílo. To se děje v okamžiku, kdy autor prohlásí: „Teď je to umělecké dílo. Teď je to ono“. Umělec nemusí stále něco tvořit. Ačkoliv myšlenka, že kdokoliv může být umělcem, se zdá absurdní. Například pokud prohlásí za umění svůj stůl, nebo strach.

Jaký je rozdíl mezi svátečním malířem a významným umělcem? Rozdíl je, že profesionál si danou uměleckou aktivitu zvolil za své povolání. Duchamp vybral několik běžných předmětů a pouhým označením z nich udělal umělecká díla. To co odlišuje jeho ready-mades od běžného předmětu je pouze klasifikace. Poukázal, že status uměleckých děl není dán jejich vzhledem, ale tím, že je někdo za umění považuje. Duchamp odhalil novou klasifikaci umění, kterou může každý následovat.

Zajímalo by mě, zda žáci souhlasí s názorem, že vytvářením uměleckých děl zušlechťujeme zem a vytváříme si tak příjemnější pro život. Místo kam patříme. Očekáváme, že se tak stane pomocí nějakého estetického prožitku, ale také pomocí rozpoznání hodnot a emocionálního porozumění skrytého v umění. Naplnění, nebo zklamání těchto očekávání je hlavním důvodem rozepří o tom, co je umění. Umění, které pro někoho vytváří pocit domova, může u jiného budit pocit odcizení, nebo ublížení.

Díky historii umění a zkoumáním toho co lide v určité době považovali za umění, nám pomáhá pochopit tehdejší společnost. Vypovídá o názorech té doby. V souvislosti s tímto bych zmínil názor teoretika umění Novizte, který tvrdí že spory o tom, co je umění, mohou být vyřešeny tím, že se budeme snažit pochopit sociální a psychologické potřeby ostatních lidí, kteří něco považují za umělecké dílo. Toho dosáhneme tím, že se budeme zabývat o situace, ve kterých se nacházejí a začneme si vážit jejich zájmů a starostí, které ty situace vytvářejí. Dnes jsou lidé ochotni souhlasit s označením uměleckého díla ve chvíli, kdy pochopí jejich zušlechťovací funkci, kterou hraje v životě ostatních lidí.

Cílem diskuze by bylo uvědomění si žáků, že ne všechno o čem jakákoliv instituce prohlásí, že je umění, musí automaticky považovat za dobré umění, nebo umění vůbec. Ovšem zároveň, aby se nesnažili ostatním vnucovat svojí definici umění a byli tolerantní vůči jakémukoliv umění. Galerii by mohli poté navštívit po druhé a pozorovat, zda se nějak změnil jejich dojem z výstavy.