Terorizují se sami?

Jak se Amerika naučila bát „Naše politika v boji proti terorismu nám způsobila větší škody než terorismus samotný,“ píše se v knize s výmluvným názvem Terrorizing Ourselves, Terorizujeme se sami. Zdá se vám to přehnané? Hodně Američanů si začíná myslet, že ne. Podívejte se proč.

Potrhlý pastor obskurní sekty chtěl pálit Korán, ale udělalo se z toho takové divadlo, jako by ho chtěl pálit Barack Obama přímo v Bílém domě. Má to vnitřní logiku: spousta událostí spojených s terorismem v Americe od 11. září 2001 dostává zbytečně zveličené rozměry.

Výsledkem přefukování je skutečnost, že v konečném důsledku Amerika už roky terorizuje sama sebe.

Kromě toho také nevede „válku s terorismem“ efektivně. Když vás obtěžují krysy, nemůžete se dobře bránit, pokud uvěříte, že všude kolem vás dnem i nocí brousí smečky krvelačných hyen.

Výsledek: přehnaná reakce nakonec dělá práci za teroristy.

To jsou tři závěry, k nimž docházejí někteří američtí politologové a experti na terorismus. Jeden příklad za všechny: „Už je jasné, že naše reakce na 11. září byla příliš přepálená,“ píše komentátor týdeníku Newsweek Fareed Zakaria. Je to člověk, kterému se většinou v Americe naslouchá s respektem.

Zdá se to přehnané?

Neletí s námi terorista?

Tak začínal strach

Tehdy to tak rozhodně nevypadalo. Shodou okolností jsem byl 11. září 2001 v Americe, a když po několika dnech padl zákaz létání, letěl jsem jedním z prvních povolených letů. Zvláštní zkušenost: po odbavení zkoumáte ostatní pasažéry a říkáte si, který z nich by se mohl pokusit unést letadlo a někam to s námi napálit.

Vytipujete si pár chlapíků a říkáte si, jak byste je sejmuli, kdyby se o něco pokusili. Řešíte, jak se rychle zvednout ze sedačky. Začínáte být lehce paranoidní.

Takhle se chovala celá Amerika. Viděl jsem, že stejně jako já je, i mě si zkoumají moji „podezřelí“.

Ale začalo to ještě dřív. Ve dnech, kdy se ještě létat nesmělo, člověk každou chvíli zvedl oči k tichému, prázdnému nebi. Podvědomě zkoumal, jestli už zase něco nepadá.

Věděli jsme, že se něco stalo, ale nevěděli jsme, co bude následovat.

Bylo to, jako když odletěla první vlna japonských bombardérů z Pearl Harboru. Z trosek stoupal dým a nikdo nevěděl: je to pro konec, nebo jen začátek?

Takhle nějak to bylo cítit v Americe první dny po 11. září. Prezident Bush zareagoval rozumně: ani on nevěděl, co bude, tak se pro jistotu začal připravovat na nejhorší. Jen trochu nelogicky Americe oznámil, že ji útočníci „chtějí připravit o její svobody“. Mám ještě schovaný výtisk týdeníku Time z té doby, z něhož plyne, že pokud Usáma šel Američanům po jejich „svobodách“, celkem uspěl. Jakási Victoria Sloanová v něm popisuje, jak zastavila auto u restaurace, kde vám ho sami odvezou na parkoviště. Po večeři zjistila, že jí někdo prohrabal kufr, motor i vnitřek vozu.

Máme za sebou devět let a miliardy zutých bot při letištních kontrolách.

Kam jsme došli?

Zdálo se, že všude číhá antrax a Al-Kajda

Slovo „terror“ neznamená v angličtině jen výsledek práce teroristů. To je až následek. Jeho původní význam zní: hrůza, děs, postrach, útisk, zděšení.

Podíval jsem se do zpráv z prvního roku po 11. září. Naši vnuci nás budou obdivovat, že jsme nezemřeli z vyplašení. Jen namátkou: viceprezident Dick Cheney říkal, že další teroristické útoky jsou nevyhnutelné. Ředitel FBI Robert Mueller oznámil Američanům, že by se měli připravit na vlnu sebevražedných atentátů podobnou té, jakou prožívala izraelská města. Vláda sdělila, že cílem útoků se brzy mohou stát banky, obytné domy i význačné stavby. A ministr obrany Donald Rumsfeld dodal: Dříve či později získají teroristé přístup ke zbraním hromadného ničení.

Vzpomínáte, byly to ty doby, kdy noviny běžně plnily články o tom, co by se stalo, kdyby v New Yorku vybuchla atomová bomba, a jak si ji džihádisté mohou pořídit a dopravit ji tam. Zdálo se, že teroristé jsou všude kolem. Všude byl taky antrax.

A k tomu ta znepokojivá barevná škála, která každý den ukazovala stupeň nebezpečí teroristického útoku.

A k tomu stovky dalších zpráv podobného typu. Den po dni. Ze skupiny fanatiků řízených z jeskyně se stala existenciální hrozba.

Vágní varování naleptávala morálku, protože nenabízela řešení, spíš šířila „teror“. Tedy hrůzu, děs a zděšení. Potíž byla v tom, že přesně tohle měli v úmyslu teroristé.

Zdálo se, že Usámova Al-Kajda je všude. A zdálo se také, že je nesmírně rafinovaná, protože ačkoliv měla být všude, nebyla vlastně nikde.

Pak se objevila „válka s terorismem“. Byla pojata z gruntu. Jako když se válčilo s Hitlerovou Třetí říší nebo sovětskou říší zla za studené války.

Mělo to háček: válčilo se s fantomem. Protože terorismus nemá žádný Reichstag, nelze ho dorazit jako nacismus. A tak vlastně nebylo jasné, dokdy ta válka má trvat, protože terorismus tady bude pořád.

Něco se však podniknout muselo.

Na terorismus potřebují 3x víc kanceláří než na SSSR

První kroky George Bushe byly správné. Utahování bezpečnostních šroubů, vyvrácení Talibanu v Afghánistánu, chytrý tah jít džihádistům po jejich bankovních kontech. Jenže nebylo poznat, jestli - viděno americkou zkušeností z druhé světové války - jsme už na Labi, nebo teprve v Normandii. Tak se jelo dál. Nechme teď stranou Irák, který bývá považován za nejhorší případ přepálené reakce. Výmluvná mohou být zdánlivě nezajímavá čísla. Když se dají dohromady, jako to udělal deník The Washington Post, jsou impozantní. Tady je máte: od 11. září 2001 americká vláda v souvislosti s válkou proti terorismu vytvořila nebo změnila přinejmenším 263 úřadů, institucí a organizací. Peníze vydané na zpravodajské agentury stouply o 250 procent, oficiálně to dělá 75miliard (neoficiálně mnohem víc), což je víc, než kolik utrácí zbytek světa dohromady. Jen pro zpravodajce bylo postaveno 33 nových komplexů s plochou, která se rovná ploše 22 Kapitolů - anebo tří Pentagonů. Dalo by se skoro říct, že Amerika proti terorismu potřebuje třikrát větší kancelářskou plochu než jakou potřebovala proti SSSR. Nově zřízené ministerstvo vnitřní bezpečnosti má 230 000 zaměstnanců. Pohyb podezřelých peněz monitoruje jedenapadesát úřadů. Nový systém produkuje 50 000 zpráv ročně, což je 136 za den.

Navíc má i tahle nezvykle hustě utkaná síť díry. Nic není dokonalé. Každý den sice odposlouchává americké telefony třicet tisíc vládních zaměstnanců, ale ani tak nikdo nedokázal zabránit jednomu majorovi arabského původu, aby s výkřikem „Alláh akbar“ nepostřílel na základně třináct vojáků a dalších třicet nezranil - a to přesto, že provedl několik výhrůžných telefonních hovorů.

Podobně to bylo s „vánočním bombometčíkem“. Mladý Nigerijec, syn bývalého nigerijského velvyslance v Americe, se přidal k radikálům a požádal o americké vízum. Jeho otec, dostatečně důvěryhodná osoba, varoval americkou ambasádu s tím, že jeho syn je radikál a říká podivné věci.

V houštině byrokratických úřadů se jeho opakované varovaní nikam nedostalo. Uvázlo, a tak loni o Vánocích museli velvyslancova syna zneškodnit až lidé na palubě ohroženého letadla.

Amerika má teď dvojí problém. Má pocit, že všech těch opatření je už nějak moc - a současně to nějak nejde říct nahlas.

Vláda to, jak je v demokracii zvykem, schytává z obou stran. Podle konzervativců si pro sebe uzurpuje příliš moci a posiluje stát, ti víc vlevo se bojí o osobní svobody. Ale jede se dál. Už v roce 2004 zjistil prezidentský kandidát John Kerry, že se nevyplatí říkat, že Amerika jde na komára s dělem. Američané se naučili bát se. Zatím nikdo neodmítne žádost o více bezpečnosti, víc opatření a víc procedur, které stojí ještě víc peněz a zaměstnají ještě víc úředníků.

Bezpečnost je po 11. září posvátná kráva a skoro se zdá, že Američané ztratili schopnost diskutovat o tom, jestli to, co dělají, je přiměřené hrozbě.

„Vlezli jsme Usámovi do jeho pasti“

Otázka totiž zní, na co Al-Kajda měla a má. Zakaria píše, že Amerika vždy přeceňovala sílu svých soupeřů, ať už to byl SSSR nebo Saddám. Al-Kajda měla pověst celosvětového fantomase, ale pokud byl po 11. září 2001 spáchán nějaký atentát, ať už v Tunisku, Madridu, Londýně, na Bali či v Istanbulu, vždy za tím byl někdo místní. Jediným napojením byla inspirace.

Ale Usámovi to nevadilo. Situaci pochopil dobře.

V roce 2004 se v jedné ze svých videonahrávek chvástal, že přinutí Ameriku, aby si škodila sama. „Jediné, co teď musíme dělat, je vyslat vždy dva bojovníky, aby někde zamávali kusem hadru s nápisem Al-Kajda. Hned tam míří generálové a Amerika utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty.“

Jindy prohlásil: „Američané budou terorizovat sami sebe.“

„A my jsmemu vlezli do jeho pasti,“ napsal k tomu legendární televizní komentátor Ted Koppel. „Stálo ho to jen několik set tisíc dolarů a devatenáct jeho lidí. „A to stačilo, aby se bin Ládin se svou relativně malou organizací několika set fanatiků stal jednou z nejznámějších mezinárodních franšíz hned po značce McDonald’s. Dosáhl někdo z protivníků Ameriky více s menšími náklady?“

Dobrá půda pro potrhlé pastory a paranoiu

A ještě něco se nenápadně posunulo. Léta strachu změnila Ameriku i zevnitř. Vznikl tam jakýsi americký Taliban. Divadlo kolem pálení Koránu je perfektním příkladem toho, jak se živí na americké paranoii a zároveň ji rozdmýchává.

Letos poprvé se 11. září nestalo jen tichou vzpomínkou sjednocující Ameriku, ale příležitostí k hádce. Jak by ne, když uprostřed krize a dvou válek v zámoří Američany nejvíc vzrušuje, jestli se má stavět mešita na Manhattanu.

Přispěli k tomu i muslimové sami. Mají možná právo stavět ji tam. Ale měli by také vědět, že je to necitlivé. Zvlášť dnes: kdo si ještě pamatuje, že na první výročí útoků šel George Bush navštívit mešitu, aby ukázal, že vede válku s teroristy, nikoliv s islámem. Ty časy jsou pryč. Každý, kdo projevuje toleranci, je podezřelý. Jak tvrdí průzkumy, údajně dvacet procent Američanů myslí, že Barack Obama je muslim, a polovina voličů republikánů věří, že je jakýmsi agentem islámu.

Není potom divu, že jeden potrhlý pastor si pro sebe urve svých pár dnů celosvětové slávy.

Před pár dny Američané napůl opustili Irák - a válka v zámoří začíná ztrácet tempo.

Doma semožná teprve rozjíždí.

„Naše politika v boji s terorismem nám způsobila větší škody než samotný terorismus,“ píší autoři knihy s názvem, který hovoří za vše.

Jmenuje se Terrorizing Ourselves. Tedy Terorizujeme se sami.

Milan Vodička
14. září 2010