Posledni kour

Poslední kouř
Podíval jsem se z okna spalovny a zamával na řidiče. Vrátil se k panelům a přepnul do polohy otevřeno užmoulaný knoflík. Budu mít chvíli čas. Pomyslel jsem na TO a žaludek se ocitnul v obrovské křeči. Zaťal jsem nehty do dlaně a zkroutil se na stole. Máš poslední, máš poslední, opakoval jsem si neustále, ale moc přesvědčivě to neznělo. Zkusím půlku, řekl jsem si.
„Jdu na záchod!“ zařval jsem do vedlejší místnosti a odešel. Schody do sklepa jsem bral po dvou. Vroubkovaný plech duněl do rytmu: „Dáš si jen půlku, jen půlku…“ Otevřel jsem dveře a opatrně se rozhlédl. V obrovských sklepních prostorách byl klid. Pro jistotu jsem chvíli počkal a pak zvedl víko nejbližšího kanálu, dal ho na stranu, vlezl dovnitř a zatáhl nad sebou těžký litinový kryt. Počkal jsem, až se chvíli rozkoukám, z kapsy vyndal malý nožík a rozpáral lem kalhot. Opatrně jsem vyndal škrtátko, dvě sirky a CIGARETU! Zapalovač už jsem dlouho nenosil. Byl příliš nebezpečný a členové Ligy proti kuřákům se na něj zaměřovali jako první. Opatrně jsem prožmoulal cigaretu, lehce zaklepl tabák, který vylézal ze špičky, a zapálil si. Kouř z prvního práska jsem držel v plicích tak dlouho, že jsem se málem udusil. Úplně jsem cítil, jak se dostává nikotin do krve. Byl to opojný pocit. Chvíli jsem počkal a znovu popotáhl. Začala se mi točit hlava. Sedl jsem si na zem a v mlze rozeznával několik velkých krys, které se na mě přišly podívat. Byly na lidi zvyklé. Co já jsem jen věděl, tak v podniku nás bylo pět kuřáků. Respektovali jsme se, ale nestýkali. Členové Ligy si zapisovali jména zaměstnanců, kteří spolu kamarádí, a když přišli na jednoho kuřáka, vybrali všechny okolo něj. Další hluboký prásk projel plícemi. Chvíli se mi zdálo, že se mi rozskočí hlava. Tyhle pocity začátečníka mě štvaly, ale nedalo se s tím nic dělat. Ještě v první fázi boje proti kouření jsem si dovolil i dvacet denně. To byly časy, kdy nám výlevy hysterických nekuřáků připadaly směšné. Zastavovali nás na chodnících a vysvětlovali, na jaké strašné choroby zemřeme. Šílené bojovnice nám mávaly před nosem fotkami prokouřených plic. Zeptal jsem se jedné, jak umírají nekuřáci, když všechny nemoci mají jen kuřáci. Vrhla se na mě a chtěla mi vyškrábat oči. V jednom z posledních barů v Praze, kde se smělo kouřit, jsme vymysleli teorii o tom, že nekuřáky po osmdesátce odvážejí někam do Karibiku, kde žijí šťastně další stovky let.
Smáli jsme se jim a netušili jejich sílu. V parlamentu vypočítali, že půlka státního rozpočtu se utratí za kuřáky. Pak přijali druhou vlnu…
Někde nade mnou klaply dveře. Přikrčil jsem se. Riskoval jsem příliš. Kdyby mě chytli, přišel bych o práci a musel bych docházet na léčení. Z toho už nebylo návratu. Léčeného kuřáka nikdo nezaměstnal. Přivolal by na svoji firmu sérii nekonečných kontrol. Ozvaly se kroky. Opatrné a tiché. Bylo mi jasné, že se blíží další kuřák.
Víko kanálu se odsunulo a do otvoru se překvapivě hbitě vsoukal náš účetní.
„Nelekněte se!“
Trhl sebou, ale když uviděl cigaretu v mé ruce, usmál se.
„Dobrý den, dneska by měl být klid. Členové Ligy mají nějaké školení.“ Sedl si vedle mě a napáral si roh saka. Vyndal cigaretu bez filtru a připálil si ode mne. Záviděl jsem mu. Cigarety bez filtru byly opravdu nedostatkové zboží, nesmírně ceněné. Silnější a o filtr delší. Sen každého kuřáka.
„Nemáte něco na prodej?“ zeptal jsem se ho.
„Nemám, je to čím dál horší, mého dodavatele nedávno zatkli! Jáchymov.“
„No to je strašné!“ otřásl jsem se. Jáchymov otevřeli po tom, co se zaplnily kriminály překupníky s cigaretami. Vládní experti přišli na to, že čerstvý jáchymovský vzduch bude kuřákům prospívat a důlní prach je mnohem méně nebezpečný než kouř cigarety. Ten, kdo se tam dostal, směl pracovat dvanáct hodin denně a u toho sníst 300 gramů chleba. Ale i to se zdálo bojovníkům z Ligy jako velký přepych a žádali zpřísnění.
„Taky mi docházejí,“ řekl účetní a mohutně potáhl.
Vtom jsem si všiml, že jsem vykouřil víc jak půlku. Nešťastně jsem se díval na ubývající tabák a věděl, že už nebudu mít sílu cigaretu uhasit.
„Vaše poslední?“ zeptal se účetní.
„Ano. A od posledních razií neznám žádného dodavatele.“
„To je špatné. Nechám vám špačka, když si necháte kousek své cigarety, budete si moci jednu tenkou ještě ubalit.“
„Ani nevím, jak bych vám poděkoval.“ Dojal jsem se. Přenechání špačka mezi kuřáky bylo něco nevídaného.
„Až budete mít vy, tak snad pomůžete i mně.“
Dal jsem si posledního práska a cigaretu opatrně uhasil. Nezbývalo než čekat, jaký vajgl na mě zbude.
„Slyšel jsem,“ pokračoval účetní, „že když si na Uhelném trhu koupíte dvě a čtvrt kila mrkve, ale musíte objednat přesně, dostanete k tomu i krabičku za tisíc.“
Tisíc bylo hodně, ale v mé situaci jsem si nemohl vybírat.
„Nevíte, jak má znít odpověď na to heslo?“
„To právě nevím, jen to, že to má být starší žena a prodává jen mrkev a cibuli.“
„Určitě se tam zastavím…“ Podíval jsem se žádostivě na ruku účetního. Jeho cigareta byla ještě veliká, tolik mi určitě nedá, ale ještě jeden dva prásky…
Všiml si mě.
„Promiňte, ale nic velkého vám nenechám, opravdu mám málo.“
„Jasně, budu vám vděčný za cokoli.“
Přestal jsem mu zírat na prsty a chystal se na návrat. Oloupal jsem si stroužek česneku a snědl ho. Bylo to odporné, ale zaručeně účinné. Pak jsem si naslinil prsty a dlouze si je mnul. Byl jsem pečlivý zkušený kuřák. Konečně účetní típnul a podal mi vajgla. Byl docela pěkný, určitě s tím svým budu mít jednu celou, i když hubenou cigaretu.
***
Šel jsem po chodníku, ruce v kapsách, a zhluboka dýchal. Přesně tak, jak to dělají členové Ligy proti kuřákům. Dávají tím najevo, jak milují čerstvý vzduch. Určitě jsem vypadal jako jeden z nich. Na přechodu jsem počkal, až se nekonečný had pomalu jedoucích aut zastaví, a já mohl přejít.
Semafor totiž nebylo přes hustý smog vidět. V další ulici stálo před domem pár členů Ligy, viditelně označených rudými páskami na pravém rukávu.
„Občane, pomůžete nám?“ zeptalo se mě mladé, krásné, ale podle pásky hodně nebezpečné děvče.
„Ano, jistě,“ zakoktal jsem.
„Přátelé, prohledejte dům. My tady počkáme!“ zavelelo hystericky. Ligisti vtrhli do domu a já s děvčetem a ještě jedním chlapem jsme zůstali venku.
„Co se děje?“ zeptal jsem se chlapa.
„Ale, kontrolovali jsme chodce tady na křižovatce. Taková starší pani s velkejma taškama se nechtěla nechat zkontrolovat, a když se jí podívali do tašek, na dně našli zapalovač.“
Vtom od sklepa vyběhla starší paní. Pokusila se nás prorazit, ale chlap po ní skočil. Chvíli jsem váhal, ale pak mi došlo, jak riskuji. Obvinění z napomáhání kuřákovi a následná osobní prohlídka by mě mohly zničit. Chytil jsem ji za ruku a zkroutil ji za záda. Paní se zklidnila a sedla si na chodník.
„Pani, vy kouříte!“ zaječelo děvče.
„Já, já…“ paní se rozbrečela. „Jen jednou za rok. Jinak si na to opravdu ani nevzpomenu.“
„Budete muset na léčení! Prohledejte ji!“ Chlap začal plačící ženu prohledávat. V podprsence našel tenounkou cigaretu. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, že je ubalená z čaje. Někdy jsem také kouřil čaj, ale byla to náhražka, bez nikotinu není kouření.
„Jaký máte telefon? Zavolám k vám domů, aby neměli starost,“ řekla ta čubka a vytáhla mobil.
„Co se mnou bude?“
„Odvedeme vás do léčebny! Jestli máte první prohřešek, můžete být do půl roku doma.“
„Já musím hlídat vnoučata!“
„Na to jste měla myslet dřív! Kouřila jste někdy před nimi?“ Naskočila mi husí kůže. Paní byla hodně na dně, a kdyby odpověděla ano, čekaly by ji dlouhé roky vězení.
„Ne, to nikdy,“ zvládla situaci.
„No, my si to ověříme!“
Otočil jsem se a pomalu odcházel. Bylo mi na blití. Nekuřáci s námi zacházeli jako se zvířaty a nebylo odvolání!
***
Trh jsem prošel několikrát. Vypadalo to na čistý vzduch. Nikde žádné hlídky ani tajní. Stará paní, co prodávala mrkev, stála na začátku řady stánkařů. S nikým se nebavila, nikdo u ní nenakupoval. Klidně mohla být nastrčená. V oknech v prvním patře by se ukryly stovky kamer. Ale chuť na cigaretu byla ukrutná, a tak jsem se rozhodl riskovat.
„Dvě a čtvrt kila mrkve.“
Ani se na mě nepodívala a začala vážit. Ostražitě jsem se rozhlédl, ale nic podezřelého se nedělo.
„Dvě a čtvrt kila mrkve!“
„Chcete to ještě jednou?“
„Ne, já to kupuju!“
„No, vždyť vám to vážím.“
„Ale já chtěl i mrkev!“
„A tohle je hrášek nebo co?“
„V pořádku, v pořádku…“ couval jsem.
„Příště si rozmyslete, co chcete!“
Zaplatil jsem. Pomalu jsem se šoural po chodníku, ukusoval mrkev a chuť na cigaretu byla příšerná.
V domě, kde jsem bydlel, byl klid. Přepadovka tady dlouho nebyla. Uliční výbor a domovní důvěrnice měly zřejmě naprostou důvěru. K moci se dostaly pomalu a plíživě, ale dovedly jí využívat až do dna. Začalo to – jako všechno, co souviselo s tabákem – nenápadně. Když se provalilo, že v zemi jsou nahrávány všechny hovory na mobilních telefonech a průběžně dvacet až třicet procent vyhodnocováno, bránil se ministr vnitra tím, že člověk, který nic neprovedl, se nemá čeho bát. Argument přesvědčil parlament a bylo to legalizováno. Pak přišel ministr vnitra s tím, že policisté nemohou bojovat s pašeráky cigaret, protože se jen zdlouhavě dostávají do podezřelých bytů. Bylo by proto dobré, kdyby policisté měli klíče od všech bytů a mohli je volně procházet. Přece kdo nic neudělal, nemá se čeho bát. I to bylo schváleno. Hlavně silou argumentu, že hasiči budou moci účinněji zasahovat při požárech, když si vezmou klíče od policistů. Pak přišla poslední fáze. Krutá a devastující. Policisté nestíhali prohlídky tolika bytů. Po dlouhé debatě přistoupil parlament k jedinému možnému a už vyzkoušenému řešení. Ze zákona byly ustanoveny uliční výbory a domovní důvěrníci. Penzisti dostali práci a zodpovědnost a odvděčovali se důsledností. Brouzdali po bytech, nasávali do svých zahleněných nosů vzduch, hledajíce třeba jen maličké stopy kouře. Další zákon o přísném zákazu kouření v domě, kde bydlí i dítě, jim dal křídla. V obrovských panelácích stačilo jedno děcko a celý panelák nesměl kouřit ani doma. Byl znám případ jednoho slavného herce, který chtěl vyměnit svůj dvěstěmetrový byt v domě s harantem za pokoj tři krát tři v družstevním domě bez harantů. Nakonec z toho sešlo. Nedokázal předložit družstevníkům potvrzení o tom, že je impotentní. Strach z haranta v domě se stal opravdovou noční můrou.
My jsme měli v domě haranty tři. Domovní důvěrnice nám lepila v souladu s vyhláškou jejich fotky na dveře, hned vedle snímků žaludku napadeného rakovinou. Zavřel jsem za sebou dveře bytu a zul se. Zamykat nemělo cenu, protože baba chodila po bytech skoro neustále, a nechat klíče zevnitř byl trestný čin. Opatrně jsem vyndal dva vajgly ze záložky kalhot, vypnul pojistky, odšrouboval kryt zástrčky a uvolnil dráty. Vzadu ve zdi jsem měl vyvrtanou díru, do které jsem vajgly zastrčil. Rychle jsem vše vrátil na místo a zapnul proud. Postavil jsem si na kafe. Vchodové dveře se neslyšně otevřely a do dveří vsunula hlavu domovní důvěrnice. Když si všimla, že se na ni dívám, naštvaně protáhla ksicht.
„Už jste doma?“
„Jako každý den.“
„No, že jsem vás neviděla přicházet. Taky byste se mohli hlásit, že se vracíte domů.“
„To je zbytečné, já stejně nekouřím a poměr k našemu demokratickému zřízení mám kladný.“
„Já vím, a proto vám určitě nevadí, že jsem se na vás přišla podívat.“
„Ne, jen si poslužte.“
„Vy se nedíváte na televizi?“
„Jsem unavený, chci si dát kafe, přečíst noviny…“
„Jen si to pusťte, je to moc poučný seriál.“
Šla a pustila televizi. Nějaká paní zrovna vyprávěla, jak její manžel kouřil a teď je impotentní. Manžel seděl vedle ní, hlavu sklopenou mezi koleny a mlčel. Začaly padat první dotazy z řad diváků.
„Jaké to je, mít tak krásnou ženu a díky kouření být impotentní?“
„Budete jí tolerovat návštěvy u mužů nekuřáků?“
„No odpověz!“ řvala manželka na svého manžela. Bylo mi na blití, ale babice se mi dívala z metru přímo do obličeje a čekala na zaváhání.
„Strašné, že?“ zeptala se po chvíli.
„No každá nemoc je strašná…“ snažil jsem se to zahrát do autu.
„Ale tohle je nemoc z kouření, to si zavinil sám! Jak k tomu ta pani přijde. Já jenom lituji, že se dnešní doby nedožil můj manžel. On taky kouřil a taky byl impotentní. Kvůli tomu kouření, které jsem mu samozřejmě netolerovala, nakonec odešel za tou courou na Žižkov.“
Baba mě začínala vytáčet do nepřítomnosti.
„Proč za ní chodil, když byl impotentní?“
„Už je mrtvej! Mrtvej! Prohulil si plíce!“ řvala nepříčetně babice.
„Už má klid.“
„Co jste to řekl?“
„Že máte klid.“
Babice strčila hlavu do lednice.
„Nic tady nemáte!“
„Nepotřebuji, jím v práci a to mi stačí!“
„Dávejte si pozor. Já dobře vím, že kuřáci nepotřebují tolik jíst. Dávejte si pozor!“
„Já opravdu nekouřím!“
„To se uvidí, ale abych nezapomněla. V lednici nesmíte mít žádné jídlo starší čtyř hodin.“
„To snad platí jen pro restaurace!“
„Je nový zákon, platí to pro všechny! Až začnete vařit, zavoláte mi, já si to zapíšu a za čtyři hodiny se přijdu podívat, jestli jste to jídlo snědl nebo vyhodil.“
„Já si nevařím…“
„Když to porušíte, pro vás to bude za pokutu, když to poruší rodina s dětmi, bude to na kriminál,“ podívala se mi výhružně do očí a odešla.
Během večera přišla ještě dvakrát. Zřejmě jí prázdná lednice nedala spát. Litoval jsem chvíle, kdy jsem nevstoupil do Ligy. Bylo to hned na začátku, kdy se nedělaly všechny ty testy a zkoušky. Dneska odhalovali kouření pět let zpátky.
Především si budu muset koupit pár věcí do lednice. A hlavně budu muset vyřešit problém s dodavatelem. Doba je čím dál horší, bez někoho opravdu spolehlivého nepůjde přežít. Doby, kdy vás na ulici zastavovali překupníci, jsou dávno pryč. Dnes vás tak zastaví nanejvýš nějaký provokatér, který chce postup ve strukturách Ligy. Ale kde sehnat dodavatele? Kamarádů, kterých bych se mohl zeptat, už nebylo. Část kouřila a byli stejní štvanci jako já a část jich dělala kariéru v Lize. Snad bych se mohl zeptat účetního, ale nebylo pravděpodobné, že by mi poradil. Překupník byl cennější než zlato.
Usnul jsem v křesle. Ve čtyři ráno mě probudilo courání babice. Dělal jsem, že spím, a poslouchal její tiché ploužení po bytě, hluk jejích nozder, které nasávaly a analyzovaly vzduch.
***
Ráno jsem to už touhou po cigaretě nemohl vydržet. Vyndal jsem vajgly a běžel do práce. V domě se nedalo bezpečně kouřit. Byl jsem rozhodnut oslovit účetního a zeptat se. Tohle nebyl život.
Začala najíždět auta. Otevřel jsem vrata jedné komory a rozsvítil zelenou. Najel první náklaďák. Podíval jsem se na korbu a málem upadl. Celý nákladový prostor byl plný mrtvých psů.
„Šéfe, šéfe!“ řval jsem.
Konečně vešel. Podíval se, kam mířil můj prst, a pokrčil rameny.
„Chlape, vy nečtete noviny?“
„Ne, co to má znamenat?“
„Ale,“ mávl rukou, „chyceným kuřákům začali dávat čipy, ale pak zjistili, že se jim pletou se psama, co už čipy mají, tak se musejí všichni vybít, aby se mohli zjišťovat kuřáci. To tady budeme mít hezkých pár dní.“
„To je strašné!“
„Ale účinné!“
Psí těla se s rachotem propadla do kotle. Za chvíli po tom vyrazil z hlavního komína hustý mastný kouř. Stočil se do mraku, který mi připomínal psa.
***
Účetního jsem nezahlédl. Po obědě jsem šel do kanalizace a ubalil si tenounké cigárko. Bylo tak tenké, že mi zůstalo ještě na jedno. Papír škrábal v krku, ale byl to požitek.
***
Účetní se nakonec objevil sám. Cucal jsem zrovna plnou hrst antiperel, abych přehlušil pach cigarety, když vešel s lejstry v rukou.
„Budete mi muset podepsat platový výměr. Jste prokazatelný nekuřák, a proto jste dostal přidáno.“
„No to je skvělé!“
Položil přede mne lejstra a naklonil se mi až k uchu: „Dneska večer tady bude večírek pro tu čínskou delegaci, co je v podniku. Budou potřebovat dobrovolníky jako obsluhu…“
„A co já s tím?“ odpověděl jsem zavřenou pusou.
„Číňané kouří!“
Informace mě na chvíli srazila do kolen. V zákoně se jasně psalo, že investoři, kteří přinesou do země peníze, mohou veřejně kouřit.
„Proberte se,“ upozornil mě účetní, „musíte být opatrný, máte absťák.“
Podepsal jsem listiny a pustil další náklaďák plně naložený mrtvými psy. Číňani kouří, Číňani kouří… Znělo to jak rajská hudba. Emigrovat do Číny by bylo to nejlepší řešení. Ale bohužel nerealizovatelné. Každý, kdo žádal pas, musel projít zkouškami na kouření. Snad bych se mohl dostat do šatny! Je dost pravděpodobné, že někteří budou mít v kapse kabátu náhradní krabičku. Kdyby se jim ztratila, nedělali by problémy. Musím se tam dostat! Vytočil jsem číslo osobního oddělení.
„Dobrý den, prý na večer potřebujete pomoc s obsluhou té delegace?“
„Ano, umím anglicky, určitě bych vám byl platný v šatně!“
„Jistěže mám oblek.“
„Obsluhovat na place?“ Nabídka mě zdrtila.
„Opravdu nepotřebujete do šatny…?“ Vajgly!!! Projelo mi hlavou.
„Určitě přijdu!“
Položil jsem telefon a otřel si zpocené čelo.
Číňanů přišlo dvacet. Roznesli jsme večeři a já netrpělivě čekal na kávu. Po dlouhé době kecání a projevů na ni došlo. Číňané vyndali krabičky a položili je na stůl. První si zapálil. Opojný dým mě doháněl k šílenství. Sedět, pít kafe a kouřit. To bylo něco tak nedosažitelného, že se o tom nedalo ani snít. Velitel Číňanů vyklepl cigárko a nabídl našemu řediteli. Celý sál ztichl. Zákon sice jasně říkal, že ten, kdo usiluje o investici, si může s hostem zapálit, ale náš ředitel měl významnou funkci v Lize a často vystupoval v televizi jako mluvící důstojník. Číňan znovu neodbytně zamával krabičkou. Šéf si nabídl. Vzteky jsem skřípal zubama. Když poprvé potáhl, bylo jasné, že je to zkušený kuřák. Začal jsem věřit povídačkám, že vysoce postavení lidé z politiky a byznysu pořádají tajné večírky, na kterých se nezřízeně kouří cigarety, které nakupuje stát pro reprezentační účely. První Číňan típl obrovského vajgla. Tak obrovského, že se mi nechtělo uvěřit, že můžu mít takové štěstí. Vzal jsem čistý popelník a bleskově ho vyměnil. Když jsem se otočil s plným v ruce, stála těsně za mnou mladá úřednice z osobního.
„Popelníky měním já!“ procedila mezi zuby.
Minul jsem ji a šel ke koši. Dívala se na mě, ale pokušení bylo silnější. Sklonil jsem popelník těsně nad koš, vysypal popel a vajgl si nechal sklouznout do dlaně. Vrátil jsem se na své místo. Bylo to dobré místo, Číňan už kouřil druhou cigaretu. Dívka dolila čaj a postavila se vedle mě. Oči měla vytřeštěné jako při záchvatu a chvěla se po celém těle.
„Prosím, nechte mě alespoň jednou vyměnit popelník. Dám vám, co budete chtít.“ Měla ještě větší absťák než já. Určitě by šla za přepuštění místa se mnou do postele, ale může nahradit sebekrásnější holka takhle velkého vajgla?
„Zkuste toho souseda! A dávejte pozor, je to na vás vidět!“ Lekla se. Pak odstoupila o krok a vytlačila jinou dívku z místa. Popelníky jsme měnili skoro současně. U koše jsem jí pošeptal: „Hlavně nechoďte kouřit teď, jsou všude!“
Nevnímala mě. Vrátila popelník a odešla. Bylo jasné, že je to její konec.
Kouř v místnosti houstl. Při jedné cestě se mi totiž podařilo vypnout klimatizaci. Stál jsem za Číňanem a zhluboka dýchal. Bylo mi, jako kdybych kouřil. Bylo to krásnější než otevírat dárečky pod stromečkem.
Z foyeru se ozval nářek. Hosté zvedli hlavy. Vyběhl jsem ven. Na zemi před záchody ležela na zemi dívka. Na ní seděla odporná tlustá hajzlbába.
„Kouřila na záchodě! Je to kuřačka!“
„Neřvěte! Je to slyšet vedle! Šéf vám dá padáka!“
„Padáka?“ Pustila dívku a slezla z ní. Ta jen ležela a plakala.
„Pomůžu vám!“ Postavil jsem dívku na nohy. Přiběhli další lidé, bohužel několik z nich mělo rudé pásky na ruce.
„Kouřila na záchodě!“ udávala dál ta svině.
„Dejte jí protinikotinovou injekci a odvezte ji do léčebny!“ poručil šéf přepadového oddílu, „a vy ostatní se rychle vraťte!“
„Do léčebny nepůjde!“ řekl mladý zmrd z oddílu a ukázal na obrazovku malého laptopu, „tohle je její třetí přestupek! To je automaticky deset let v Jáchymově!“
Musel jsem se chytit zdi. Deset let.
„Dobře jí tak, mrše!“ přidala se udavačka. „Než jsem ji našla, musela jsem se nadýchat. Teď kvůli ní dostanu rakovinu.“ Došlo mi, že zpitomělý národ opravdu uvěřil vědcům z Ligy, kteří tvrdili, že pasivní kuřák po třiceti vteřinách dýchání cigaretového kouře může onemocnět rakovinou.
„Co je vám?“ zeptal se další mlaďas a přistoupil těsně ke mně. „Nekouřil jste taky? Dýchněte na mě!“
„Ne, nekouřil, já obsluhuji vedle a oni tam strašně kouřej.“
„No jen aby, dávejte si pozor! Máte záznam?“
„Nemám.“
„Tak běžte!“
Vrátil jsem se do místnosti, do oblaků nádherného kouře s vědomím, že jsem utekl jen o pověstný vlásek. Vajgly v kapse musely nesnesitelně vonět.
Večeře konečně skončila. Oblaka kouře prozradila několik jistých kuřáků. Doufal jsem, že nejsem tak nápadný jako oni. V kapse mě hřály čtyři opravdu velké vajgly plné toho nejlepšího tabáku. Ostatní jsem bohužel musel hodit do koše. Hlídky totiž začaly koše prohlížet, a jak se mi zdálo, dokonce i počítat.
Přesunul jsem se před šatnu a pomáhal Číňanům do kabátů. Pak přišel ten můj silný kuřák. Uchopil jsem kabát, nabídl mu ho, když vtom ho někdo oslovil. Otočil se a moje ruka zajela do kapsy. Byla tam plná krabička cigaret!!!!! Neváhal jsem ani vteřinu, i když to byl strašlivý risk. Přemístil jsem ji do saka a pomohl mu do kabátu. Upravil si ho v ramenou a sáhl do kapsy. Naše oči se setkaly. Musel v nich číst moji naprostou hrůzu. Chvíli váhal a pak řekl perfektní angličtinou.
„Nemáte to lehké. Berte to jako dárek!“
Odešel a já zůstal stát s tím obrovským pokladem v kapse.
Konečně všichni odešli. Stál jsem oblečený ve vestibulu a díval se na dveře, ve kterých stála přepadová jednotka. Každému něco říkali, ke každému přistupovali, vypadalo to jako šťára. Rozhodl jsem se, že uteču přes plot. Ale vtom mě jedna ze šatnářek chytla za ruku: „Tak běžte, budeme zavírat!“ postrčila mě ke dveřím. Nedalo se nic jiného dělat než jít. Připadalo mi, že krabička cigaret roste, natahuje mi kapsu do obludné velikosti. Že všechny oči jsou upřeny jen na mě. Plná krabička cigaret byla automaticky deset let Jáchymova, i když před tím nebyl žádný přestupek. Zvedl jsem si límec a vyrazil. Kosky byly vrženy. Už jsem skoro prošel, když mě jeden z hlídky chytil za rukáv.
„Občane!“ V té chvíli jsem myslel, že omdlím. „Chceme vám jménem republiky poděkovat za to, co jste pro ni vykonal. Tolik hodin v zakouřeném prostředí, to je opravdu hrdinský čin. Vlast vám děkuje. Tady máte potvrzení, kdyby vás zastavily naše hlídky a zdálo se jim, že z vás cítí kouř.“
„Sloužím vlasti!“ vyhrkl jsem zblble a odešel.
***
Jediný park poblíž naší spalovny byl Vítkov. Bezpečnější by bylo přelézt plot do spalovny a zakouřit si tam a možná i přespat. Mnohokrát jsem to kdysi udělal. V dobách, kdy byl v zemi alkohol. Ale dokud chodily hlídky po spalovně, nebylo to možné.
V parku byli největším nebezpečím vyděrači. Zoufalci, co se plížili tmou, aby chytili kuřáka. Pak mu dali na vybranou, buď jim dá potáhnout anebo ho nahlásí. Prošel jsem cestičkou až k Žižkovi a ve chvíli, kdy jsem nikoho neviděl, jsem zalezl do křoví. Chránil mě hustý kouř, který se valil z komína naší spalovny. Odporně nasládlý pach psích těl byl všude. Skoro hodinu jsem seděl bez pohybu, až jsem si byl jistý, že jsem v parku sám. Vyndal jsem krabičku cigaret z kapsy a otevřel ji. Vůbec jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy otevíral celou dvacku cigaret. Bylo to nepředstavitelné bohatství. Za ni jsem mohl mít tu nejkrásnější ženu v zemi, starší auto či nábytek zlomeného kuřáka. Cigareta byla pěkně nacpaná a její vůně dokonce přehlušovala smrad ze psů. Zapálil jsem si a nábožně potáhl. V té chvíli jsem pochopil, jak bude v ráji. Odněkud vyběhl pes. Vyděsil mě. Mohl to být pes hlídky. Bleskově jsem se rozhodoval, jestli típnu cigaretu, ale jak vyšel na světlo, bylo jasné, že je to vořech tulák. Stoupl si na zadní a díval se na Žižku. Pak začal kolem sebe chňapat. Nechápal jsem, co dělá, ale přišli další psi a napodobovali ho. Pak jsem si konečně všiml, že Žižka je celý obalen tukem. Socha fungovala jako obrovský kondenzátor, psí tuk se na ní zachytával a padal k zemi. Byl to dokonalý koloběh života.
***
Udělal jsem obrovskou chybu a teď za ni pykám. V noci jsem podlehl pocitu nekonečného štěstí. Po půlnoci jsem přelezl plot do spalovny, vykouřil několik celých cigaret a pak šel spát. Po návratu z práce na mě čekalo přepadové komando Ligy proti nekuřákům, které zavolala babice. Mnoho lidí prokutávalo byt, šéf mě vyšetřoval.
„Kde jste byl?“
„Procházel jsem se celou noc.“
„A kouřil! Určitě kouřil!“ ječela babice.
„Viděl vás někdo?“
„Nevím…“
„Šéfe, mám to!“ zakřičel někdo z vedlejšího pokoje.
„Tak jdeme!“
Zásuvka byla rozšroubovaná a nějaký hajzlík se šťoural tužkou v mé naštěstí prázdné skrýši.
„Tam si ukládáte cigarety?“
„Já nevím, o čem mluvíte, nebydlím tady dlouho. Tu zásuvku jsem nikdy nerozebíral.“
„Lže! On určitě lže! Člověk, co doma nejí, musí být kuřák! Ten můj, než utekl, taky nejedl, jen hulil. Škoda, že tenkrát nebyly zákony co dneska. Už by seděl! Ale žil by!“ rozpalovala se babice. Udání mezi manžely bylo vcelku normální, ale novináři tyhle případy milovali, a dokonce vymysleli realityšou, ve které se manželé udávali, na kamery ukazovali tajné skrýše cigaret svých protějšků a jásali, když jednoho z nich odváželi na uran. Prezident pak takové udavače vyznamenával přímo na Hradě.
„Dejte ho na detektor lži!“
Šéf se mi podíval do očí: „Byl byste ochoten podstoupit sezení na detektoru lži?“
Měl jsem jedinou šanci. Poslední záchranu na dobu, než vykouřím Číňanovu krabičku.
„Klidně, už dlouho se chystám vstoupit do Ligy proti kuřákům!“
„Opravdu? Podstoupíte všechna vyšetření?“
„Ano, samozřejmě, mně to problém nedělá, já nikdy nekouřil. Hned na začátku příštího týdne přijdu.“
„Proč ne hned?“
„Musím ještě do práce, pálíme psy, je to vládní úkol!“
„Tak to samozřejmě má přednost! Ale příští týden vás čekám.“
„Vy,“ obrátil jsem se na babici, „nemáte náhodou čipovaného psa? Neměla jste ho nechat utratit?“
„Ne, no,“ nafukovala se jako obrovská ropucha, „von Bobík vůbec nechodí ven, tak je to jedno…“
„To není jedno, občanko!“ přidal se šéf.
„Udavači!“ zasyčela mi nenávistně do obličeje.
„Já nejsem udavač! Stejně jako vy jsem přísahal na evropskou ústavu, že oznámím každou nezákonnost!“
„Občanko, jestli toho psa nenecháte utratit, vyloučíme vás z Ligy a sebereme vám klíče!“
„Co? Klíče? Ne, pane veliteli, jen to ne. Já už běžím. Bobík musí být utracen, to je jasné.“ Babice vyběhla z bytu a ještě hodnou chvíli bylo slyšet plácání pantofli o schody.
„Příští týden vás očekávám!“ řekl šéf a spolu s mými spoluobčany vypadl.
Sedl jsem si do křesla a pokoušel se zastavit třes rukou. Neměl jsem žádnou šanci, příští týden odjedu kopat uran!
***
Psů neubývalo. Toulaví vořeši měli hody. Nekonečný had kamionů s jejich nafouklými těly se řadil před branou. Dělal jsem svou práci automaticky a v duchu si představoval, jak se ze mě stane horník. Měl jsem hrozný strach, ale žádné rozumné východisko jsem neviděl. Nebylo úniku. Ještě, že jsem měl cigarety. Osm jsem vykouřil tak, jak byly. Zbytek jsem roztrhal, vyndal z nich tabák a balil si tenounká cigárka. Nenadálé štěstí tak mohlo vydržet ještě pár dlouhých dní. Až do kriminálu. Tabák jsem měl ukrytý v kanalizaci. Vydlabal jsem jednu cihlu, půlku urazil a v prostoru v mnoha igelitech jsem měl zabalené moje štěstí.
Na konci týdne mě zastavil na chodbě účetní.
„Kolego,“ začal, když se ujistil, že nás nikdo nemůže slyšet, „je mi to trapné, víte, no, já, no… no… prostě jsem na suchu. Nedávno jsem vám pomohl, nemohl byste teď pomoci vy mně?“
„Pomůžu vám. Dám vám dva krásné vajgly, co mi zbyly z té akce. Ale musíte mi poradit.“ Rychle jsem mu řekl, co se stalo.
„Dobře, uvidím, co se dá dělat. Ve tři v kanále!“
Rychle odešel. Upnul jsem se na to, že mi poradí. Po dlouhé době mi bylo dobře.
Vlezl jsem do kanálu dříve, abych nemusel před účetním balit a otvírat skrýš. Byl to určitě hodný člověk, ale kuřák pro tabák byl ochoten udělat cokoli. Přišel přesně ve tři. Nervózně si utíral zpocené ruce, a když uviděl vajgla, oči se mu rozzářily. Zapálil jsem si tenounkou a odpálil mu vajgla. Natáhl a z toho bylo vidět, jak dlouho je na suchu.
„Víte, co mě napadlo?“ řekl jsem, když jsme si vychutnali první doušek, „že bych měl prchnout do Řecka. Tamní zemědělci i přes přísný zákaz kouření v celé Evropské unii berou slušné dotace na pěstování tabáku. Klidně bych tam dělal pomocnou sílu, poskoka pro všechno…“
„Tak to nejste sám, koho to napadlo. Kolem těch tabákových polí vyrostla celá stanová městečka. Tam bylo víc lidí než tabáku. A spalovnu muselo hlídat vojsko.“
„Oni to pálí? Já vždycky přemýšlel, co s tím tabákem dělají.“
„Jo, vypěstují, dostanou dotace a pak to spálí. Dneska tu část Řecka, kde se pěstuje, oplotili a do drátů pustili elektrický proud. Ještě to hlídají federální vojáci. Sem tam se někomu podaří podhrabat, ale nemá to smysl. Ti pěstitelé dostávají další peníze za udané lidi. Místo uranu byste v Grónsku kopal led.“
„Tak mi nezbývá nic jiného než jít sedět.“
„No jedna malá a dost nepravděpodobná šance tady je.“
„Udělám všechno.“
„Pravoslavní jezdí jednou ročně na pouť do Ruska.“
„Do Ruska?“ zašklebil jsem se.
„Neposmívejte se. Rusko je ve srovnání s Unií nesmírně svobodná země. Zajdete do restaurace, dáte si oběd, pivo a pak si zapálíte doutníček. Proste žijete jako člověk.“
„To není možné, já myslel, že už to jde jen v Číně aMongolsku!“
„Je to tak. Jen se o tom nesmí psát. Vrchní bruselská cenzura zařadila Rusko jako prioritu.“
„Rusko, Rusko, to není možné… Ale ono je to nakonec jedno, stejně se tam nedostanu.“
„To právě není tak jednoznačné. Kdyby se vám podařilo přesvědčit pravoslavného popa, aby vás zařadil do výpravy na pouť, mohl byste jet.“
„Nemohl, nemám pas!“
„Ten právě nepotřebujete. Protože na pouť jezdí převážně staré ženy, je možné vyjet na občanský průkaz a potvrzení o odevzdaném povinném sběru druhotných surovin.“
„Já mám samozřejmě odevzdáno…“
„Tak tedy jen záleží na popovi.“
„Já o náboženství vůbec nic nevím. Co bych mu měl říci?“
„To opravdu nebude jednoduché…“ Nedokončil větu, jen sklonil hlavu a upřeně se díval do země.
„Co to bude stát?“ zeptal jsem se a myslel na zbylý tabák.
„Víte, kolego, když odjedete, koupíte si hned za hranicemi cigaret, kolik budete chtít. Když se to nepovede, půjdete na vyšetření. Každý zlomek nikotinu v krvi se hodnotí. Když mi přenecháte své zásoby, poradím vám!“
Došlo mi, jaký jsem vůl. Měl jsem před jeho příchodem rozdělit tabák na dvě poloviny. Bylo jasné, co bude chtít.
„Dobře, ale jednu si ještě ubalím.“
Chvíli jsme se dohadovali. Pak jsem otevřel skrýš. Překvapením vyjekl: „Kolego, vy máte takový poklad? Vy máte dodavatele?“
„To ti Číňani.“
„Věděl jsem, že to bude dobré, ale se svojí funkcí jsem tam nemohl jít.“
„Proč nejedete také do Ruska?“
„Šel bych hned, ale mám děti. Je pravděpodobné, že mě jednou chytí, ale i v kriminále jim budu na blízku. Emigrantům se ani nesmějí psát dopisy.“
„To je škoda. A jak se do té výpravy dostanu?“
„Půjdete za popem, je to můj přítel. Všechno jsem zařídil, odjíždíte v pondělí ráno…“
„Jste moc hodný, děkuji…“
„Snad vám to vyjde. Já vám děkuji za tabák a taky si nechám vaši skrýš. Je docela vhodná. Já svůj tabák nosím v prezervativu v řitním otvoru, ale není to moc pohodlné. Jo, abych nezapomněl. Předpokládám, že jste nikdy neopustil hranice Unie.“
„Ne, to nikdy, ani jsem s tím ve snu nepočítal.“
„Musíte se připravit na dlouhou proceduru na hranicích. Bude také hodně provokací, snaží se lidi odradit. Hlavně si vezměte dost peněz. V Rusku je určitě budete potřebovat… Pivo k obědu…“ zasnil se.
Předal jsem mu tabák a podal ruku.
„Držte se tady, jste něco jako poslední mohykán.“
„A vy si vzpomeňte, až si takhle v podvečer zapálíte dobrý doutník.“
Dívali jsme se do očí, když se mu v koutku levého oka objevila slza.
„Běžte, běžte…“ odstrčil mě. Vylezl jsem z kanálu a šel pálit psy.
***
Seděl jsem rozvalený v křesle, upíjel čaj a na klíně měl otevřený atlas.
„Rusko,“ hladil jsem prsty barevnou skvrnu. Je tak veliké! Tak úžasně veliké. Když proniknou myšlenky Unie do evropské části, ustoupím dále na východ, klidně až za Ural. Když budou pokračovat, ustoupím do Mongolska, možná až do Číny. To snad bude na jeden lidský život stačit. Vždyť Brusel taky neovládl celou Evropu za den.
„Máte návštěvu?“ Úplně jsem zapomněl na babici. Rychle jsem převrátil stránku v atlase. Taková chyba na konec. Nejraději bych si dal facku.
„Ale ne, jen si tady plánuji dovolenou. Máme za to pálení psů dostat zvláštní prémie a týden volna.“
„No, abyste nejel někam jinam. Víte, že máte jít na zkoušky…“
„Samozřejmě, už se těším, budeme kolegové. Snad taky dostanu klíče.“
„Klíče mám tady jen já! Já jsem domovní důvěrnice!“
„Samozřejmě, rád vám budu pomáhat!“
„To se uvidí, přijdu se na vaše zkoušky podívat. Mám neteř a ta potřebuje byt. Tady se jí bude líbit…“
„Víte, že jsem na jednom kamionu poznal Bobíka? Byl už pěkně nafouklý. Srst z něj lezla a strašně smrděl…“
„Bobík!“ chytla se za hlavu a se strašnými nářky odešla.
***
Na nádraží se nás sešlo kolem čtyřiceti. Samé starší ženy, já a pop. Byl to chlapík středního věku, od prvního pohledu střihoun.
„Přátelé, prosím klid! Tady náš mladý přítel je křtěný pravoslavný! Ztratil víru, ale teď ji s námi jede hledat.“ Babči mi zatleskaly. Lehce jsem se uklonil a připadal si jak panák.
Pop ke mně přišel, vzal mě za rameno a odvedl stranou.
„Podívejte, já nevím, kdo jste, a je mi to jedno. Když k něčemu dojde, potopím vás. Chci, aby vám to bylo od začátku jasné!“
Nastoupili jsme do supermoderního, snad italského vlaku a vyjeli. Když se začalo rozednívat, míjeli jsme Vítkov a naši majestátní spalovnu. Podle kouře psi pořád nedocházeli. Pozdě večer jsme dorazili do Kolína, kde vlak nocoval. Měl jsem strašnou chuť na cigaretu, ale tu poslední jsem se neodvážil vzít s sebou. Utrpení trvalo další tři dny, než jsme dojeli na slovensko-ukrajinskou hranici. Vystoupili jsme a já žasl, jak končí hranice Unie. Mohutný plot obalený ostnatým drátem, pěšinky uhrabaného písku, strážní věže.
„Přátelé, sem,“ svolával nás pop.
„Celní odbavení bude za hodinu, teď mají celníci povinnou hodinu na sebevzdělávání. Ten vlak, co stojí za dráty, na nás počká a odveze nás do Moskvy. Čekání nám zpříjemní Mladí unionisté!“
Z vestibulu se vyrojilo hejno malých smradů, kteří si nás rozebrali. Vyfasoval jsem strašlivě tlustou holčičku a brýlatého přemoudřelého malého intelektuála.
„Strejdo, proč chceš jet za hranice Unie? Vždyť je nám tady dobře!“
„To určitě, já se moc těším na to, až se budu vracet, ale jedu tam kvůli Bohu, víš?“
„Seš členem Ligy proti kuřákům?“
„Už jsem podal přihlášku. Děti, nevíte, kde je tady záchod?“
Dovedly mě do čekárny, kde byly záchody. Sedl jsem si na mísu a pokoušel se usnout. Za dveřmi se celou hodinu ozývalo: „Strejdo, není ti nic? Víš, já až vyrostu, tak chci být v Bruselu úředníkem! A já budu kontrolovat ostatní ženy, jestli neberou nějakou zakázanou antikoncepci…“
Kousal jsem se do pěsti a zoufale si opakoval, nesmíš je zabít, nesmíš je zabít…
Nekonečná hodina se konečně někam převalila. Stáli jsme těsně u brány, děti se nás držely za ruce a ze dveří vylézali ospalí celníci.
„A před vaším odjezdem si zazpíváme hymnu!“ zařval nějaký harant a nasadil tón. Evropskou hymnu jsem měl rád. Text byl kompromisem mezi křesťany a levicovými intelektuály. Začínala slokou o křesťanském Bohu, pak se zdravil Alláh, prosil se Buddha, aby přinesl Evropě klid a porozumění, zmiňovaly se další a další symboly, až se dostalo na moji nejoblíbenější pasáž, „I ty, Radegaste, požehnej Evropě“. Radegast se dostal do hymny tak, že nějaká prastará opilá mánička si stěžovala u Komise – ještě v době, kdy se to smělo –, že neúčast Radegastu by mohla uvrhnout na Evropu nějaké neštěstí. Po deseti minutách jsme se dostali k poslední větě: „A Evropa budiž i domovem dělníků, rolníků a pracující inteligence.“ Větě, kterou komunisté vyměnili za schválení zákona jednotné normované velikosti záchodových mís na celém území Evropské unie…
Začaly nekonečné prohlídky. První doktor, který každého občana naočkoval neskutečným množstvím povinných injekcí. Pak celníci a dlouhé poučení o tom, jak se máme mimo Unii chovat. Nejhorší byl šéf celníků. Přišel jako poslední, palce zahákl za opasek a zhoupl se na podpatcích.
„Každý z vás tam za hranicí narazí na zakázané věci. Já doufám, že jste uvědomělí občané Unie a že je odmítnete. Ale těm, kteří neodolají, chci říci, že Unie má oči všude! A kdo by chtěl zůstat venku, toho upozorňuji, že jeho rodina to tu nebude mít lehké, a to i když jsme demokratické země!!!“
„Ať žije demokracie!“ volali jsme podle předpisu.
Přivedli nás k malé brance, za kterou seděl Ukrajinec v umaštěné uniformě. Kouřil a znuděně si nás prohlížel.
„Tak jděte, občané!“ řekl velitel a otevřel branku. Prošli jsme na Ukrajinu. Pop s babčama spěchali k vlaku, loudal jsem se za nimi.
„Nechoces papirosy?“ zeptal se mě celník.
„Ale přece cigarety…“
„Za euro ti dám karton! Výborná kvalita! Dostáváme je v humanitárních balíčcích z Evropské unie!“
„Beru!“ Vyndal jsem euro a celník z tašky karton.
„Taky mám pivo, to se tady smí pít. I vodka by byla!“
„Občane! Já tě vidím!“ zařval na mě velitel od branky.
„Mlč!“ okřikl ho Ukrajinec.
„Beru i to pivo!“ Nervózníma rukama jsem otevřel první krabičku a připálil si.
„Já kouřím! To musí být zázrak!“ volal jsem.
„To si s tebou vyřídíme!“ hulákal velitel a cpal se do branky. Ukrajinec vytáhl pistoli a namířil na něj.
„Ještě krok a ustřelím ti hlavu!“
„Budeš sedět, až zčernáš!“
„Já už se tam nevrátím!“
„To ti nepomůže! I Ukrajina se brzo stane členem Evropské unie!“
„Půjdu do Ruska!“
„S tím už se o vstupu vyjednává! I tam si tě najdu!“
„Přejdu do Mongolska.“
„Nic ti nepomůže! I Čína se stane přidruženým státem. Nikde na světě nenajdeš noru, kam se schováš!“
Otočil jsem se k němu zády. Tam někde ve strašných dálavách vycházelo slunce. Za zády jsem měl Evropskou unii. Udělal jsem první krok své velké cesty.
„Přede mnou se nikam neschováš!“ křičelo to za mnou.
Zahodil jsem nedokouřenou cigaretu a zapálil si novou…