31.5.2016

„Jory! Jory! Poběž, zamnou!“, křičel Alfan a utíkal, očima mžoural do tmy, která je obklopovala.
„Já už nemůžu, vážně nemůžu, nech mě tady, nemám sílu.“
„Hloupost, jasně že máš dost sil, pojď, pomůžu ti“, Alfan si přehodil Joryho ruku přes ramena a zesláblého druha podepřel a dál společně klopýtali tmou. Za jejich zády slyšeli dupot desítek nožiček a cvakáni zubů.
Postupovali pomalu, ale zvuky jejich pronásledovatelů začínaly slábnout, až se nakonec po několika dalších minutách vytratily úplně. Nezastavili se, aby si odpočinuli, pokračovali dál na jih ještě několik hodin, až pak se Alfan položil Joryho na zem a rozdělal oheň, aby se zahřáli. Jory byl tak vyčerpán, že okamžitě usnul. Do svítání zbývalo už jen několik hodin.
<hr />
„Kapitáne, vidím oheň!“, zvolal voják, který jel v čele družiny. Muži pomalu jeli blíž, neviděli žádný pohyb. Až když se více přiblížili, zahlédli dvě postavy schoulené a spící pod korunou stromu kousek od ohniště. Byli to hobiti, jeden z nich měl ošklivě poraněnou nohu, druhý spal s rukou položenou na malé dýce. Když se družina přesunula ještě blíž, jeden z hobitů trhl hlavou a prudce vstal, dýku vytasil z pochvy a držel ji před sebou v třesoucí se ruce.
„K-k-kdo s-s-ste?“, vykoktal ze sebe hobit.
„Ty seš Jory? Nebo Alfan? Hlondin?“, pronesl kapitán.
„C-co? Jak… jsem Alfan“, odpověděl hobit.
„Jsem Hůřecký kapitán stráží Kentar syn Kanatův, vyslali nás sem, abychom Vás našli. Co se Vám stalo? Kde je ten třetí?“
„Hlondin to nezvládl, pavouci … spousta pavouků, já a Jory jsme se stěží zachránili, pro Hlondina bylo už pozdě“, odpověděl hobit a z očí mu začaly pomalu téct slzy.
„Cože? Pavouci? Jak daleko?“, zpovídal ho kapitán.
„Nevím, vážně nevím, stopovali sme jelena, doběhl až ke skalnímu průsmyku, mysleli jsme, že to nikam nevede, že ho tam budeme moct zabít. Hlondin šel první, řekl nám, ať počkáme na začátku, že k nám toho jelena nažene. Uběhlo několik minut a nic se nedělo, pomalu jsme šli s Jorym dopředu, když v tom jsme to uslyšeli, šílený řev, Hlondinův řev a pak jsme ho viděli, běžel k nám, rval si vlasy z hlavy, škrábal se do tváří, až mu po prstech stékala krev, běžel a stále něco křičel, proběhl kolem nás, když v tom se náhle otočil a narazil hlavou do skály, slyšeli jsme to hnusný křupnutí a ve stejný okamžik ustal jeho křik. A pak jsme zahlédli spoustu pavouků, jak se vyřítili ze směru odkud přiběhl, Joryho jeden z nich seknul drápem do nohy, utíkali jsme několik minut, pak jsem Joryho musel nést, šli jsme několik hodin, než jsme zastavili tady.“
„Co Hlondin křičel, když utíkal? Rozuměl si mu?“, zeptal se kapitán.
„Nejsem si jistý, přišlo mi, že nemluví naší řečí, rozuměl jsem mu jen dvě slova“, odvětil hobit.
„Jaká?“
„Stín. A Angmar.“
Vojáci se podívali na kapitána, jejich pohledy byly skleněné a vyděšené hrůzou. V tom jeden voják zašeptal: „Carn Dûm.“
<p style="text-align: center;">x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x</p>