Rudyard Kipling: Kočka, která chodila sama

Rudyard Kipling: Kočka, která chodila sama



   Slyš, pozor dej a poslouchej, neboť se to událo, stalo, přihodilo a bylo v době, drahoušku,
   kdy krotká zvířata byla ještě divoká. Pes byl divoký, kůň byl divoký, kráva byla divoká, ovce
   byla divoká a i prase bylo divoké -- byli tak divocí, jak jen mohli být -- a všichni se
   potulovali po vlhkých a divokých lesích v divoké osamělosti. A nejdivočejší ze všech divokých
   zvířat byla kočka. Ta chodila vždy sama a bylo jí jedno kde.



   Samozřejmě i člověk byl tehdy ještě divoký. Byl dokonce divoký až hrůza. Začal krotnout teprve
   tehdy, když potkal ženu, která mu řekla, že by se jí nelíbilo žít jeho divokým způsobem. Místo
   hromady vlhkého listí našla pro odpočinek hezkou, suchou jeskyni a její podlahu posypala
   čistým pískem. V pozadí jeskyně rozdělala pěkný oheň ze suchých dřev a otvor jeskyně zakryla
   vydělanou koží divokého koně, kterou pověsila ocasem dolů. Pak řekla: "Teď jsme si zařídili
   domácnost, drahý, a vždy si očisti nohy, když jdeš domů."



   Toho večera, drahoušku, měli k večeři divokou ovci, dušenou na žhavých kamenech a okořeněnou
   divokým česnekem a divokým pepřem. Dále divokou kachnu, nadívanou divokou rýží, divokým
   tymiánem a divokým koriandrem. Pak morkové kosti z divokého vola, divoké třešně a divoké
   grenadilly. Potom se velmi spokojený muž uložil k spánku u ohně, ale žena zůstala sedět a
   rozčesávala si vlasy. Vzala ramenní kost ovce -- širokou a plochou kost lopatkovou -- zadívala
   se na podivné kresby na ní, přihodila dříví na oheň a začala čarovat. Byly to první zpívané
   čáry na světě. Venku ve vlhkých a divokých lesích se divoká zvířata seběhla na místo, odkud
   bylo zdáli vidět záblesk ohně, a divila se, co to má znamenat.



   Tu divoký kůň zadupal divokýma nohama a zvolal: "Ó mí přátelé i mí nepřátelé, proč muž a žena
   rozžali velké světlo ve velké jeskyni a jaké zlo z toho vzejde pro nás?"



   Divoký pes zavětřil divokým nosem, ucítil vůni dušené skopoviny a řekl: "Zajdu se tam podívat
   a poohlédnout a povím vám. Myslím, že je to dobré. Kočko, pojď se mnou."



   "Kdepak," odpověděla kočka. "Já jsem kočka, která chodí sama a je jí jedno kde. Nejdu!"



   "Pak nebudeme moci být nikdy přáteli," soudil divoký pes a odklusal k jeskyni. Ale když již
   uběhl kus cesty, kočka si řekla: "Je mi jedno, kde chodím. Proč bych se tam nešla podívat a
   poohlédnout? Vrátím se, kdy mi bude libo." Tiše, velmi tiše se odplížila za psem a ukryla se
   na místě, kde mohla vše slyšet.



   Když pes doběhl k vchodu do jeskyně, pozvedl čenichem vydělanou koňskou kůži a čichal líbeznou
   vůni dušené skopoviny. Žena, dívající se na lopatku, ho uslyšela, zasmála se a řekla: "Zde
   přichází prvý. Co chceš, divoký tvore z divokých lesů?"



   Divoký pes pravil: "Ó nepřítelkyně a ženo mého nepřítele, co to tak pěkně voní divokými lesy?"



   Žena vzala kost z pečeně, hodila ji divokému psu a pravila: "Divoký tvore z divokých lesů,
   zkus a ochutnej." Divoký pes drtil zuby kost. Bylo to mnohem chutnější než vše, co kdy předtím
   okusil, a proto řekl: "Ó má nepřítelkyně a ženo mého nepřítele, dej mi ještě."



   Žena řekla: "Divoký tvore z divokých lesů, pomáhej mému muži lovit ve dne a hlídat jeskyni
   v noci, a dostaneš pečených kostí, kolik jen budeš chtít."



   "Aha," pomyslela si naslouchající kočka. "To je velmi moudrá žena, ale není moudřejší než já."



   Divoký pes se vsoukal do jeskyně, položil hlavu ženě na klín a řekl: "Ó má přítelkyně a ženo
   mého přítele, budu pomáhat tvému muži lovit ve dne a budu hlídat tvou jeskyni v noci."



   "Ach," usoudila naslouchající kočka. "To je velmi pošetilý pes." A odešla do vlhkých a
   divokých lesů svou samotářskou cestou, mávajíc ocasem. Nikomu však nic nepověděla.



   Když se muž vzbudil, zeptal se: "Co tu dělá divoký pes?" A žena odpověděla: "Už se nejmenuje
   divoký pes, nýbrž první přítel, protože bude naším přítelem vždy, provždy a navždy."



   Příštího večera žena nažala na louce u vody velké náruče svěží, zelené trávy a usušila ji nad
   ohněm, takže voněla jak letní seno. Pak si sedla ve vchodu do jeskyně, pletla ohlávku z koňské
   kůže, dívala se na ovčí ramenní kost -- širokou a plochou lopatku -- a provozovala čáry. Byly to
   druhé zpívané čáry na světě.



   Venku v divokých lesích se všechna divoká zvířata divila, co se stalo s divokým psem, a divoký
   kůň posléze zadupal nohou a řekl: "Půjdu se podívat a povím vám, proč se divoký pes nevrací.
   Kočko, pojď se mnou."



   "Kdepak," odpověděla kočka. "Jsem kočka, která chodí sama a její jedno kde. Nejdu!" Ale zase
   šla potichu, potichoučku za divokým koněm a schovala se na místě, kde mohla vše slyšet.



   Když žena uslyšela koně cupat a klopýtat přes jeho dlouhou hřívu, zasmála se a řekla: "Zde
   přichází druhý. Divoký tvore z divokých lesů, co chceš?"



   Divoký kůň pravil: "Nepřítelkyně a ženo mého nepřítele, kde je divoký pes?"



   Žena se zasmála, vzala lopatkovou kost, zadívala se na ni a řekla: "Divoký tvore z divokých
   lesů, nepřišel jsi sem pro divokého psa, ale pro tuhle chutnou trávu."



   A divoký kůň řekl, dupaje a klopýtaje přes dlouhou hřívu: "Je to pravda. Dej mi ji ochutnat!"



   Žena pravila: "Divoký tvore z divokých lesů, skloň hlavu, obleč si tohle a budeš jíst tu
   podivuhodnou trávu třikrát denně."



   "Ach," pomyslela si naslouchající kočka, "je to chytrá žena, ale není chytřejší než já:"



   Divoký kůň sklonil divokou hlavu a žena mu na ni navlékla koženou ohlávku. Pak očichal ženě
   nohy a řekl: "Má paní a ženo mého pána, budu tvým služebníkem za tu podivuhodnou trávu."



   "Ach, pomyslela si naslouchající kočka. "To je opravdu pošetilý kůň." A šla samotářskou cestou
   zpět do vlhkých a divokých lesů, mávajíc ocasem. Ale zas nepověděla nikomu nic.



   Když se muž se psem vrátili z lovu, muž se ptal: "Co tu dělá divoký kůň?" Žena řekla: "Už se
   nejmenuje divoký kůň, nýbrž první služebník, protože nás bude nosit z místa na místo vždy,
   provždy a navždy. Jezdi na něm na lov."



   Nazítří přišla k jeskyni divoká kráva, držíc svou divokou hlavu vzhůru, aby se jí divoké rohy
   nezachycovaly o divoké křoví. Kočka ji sledovala a skryla se stejně jako předešle. Vše se
   odehrálo stejně tak jako dříve; kočka použila stejných slov, když divoká kráva slíbila
   poskytnout ženě každého dne mléko výměnou za podivuhodnou trávu, a šla svou samotářskou cestou
   zpět do vlhkých a divokých lesů, mávajíc ohonem. Ale zas neřekla nikomu nic. Když se muž, pes
   a kůň vrátili z lovu a muž se ptal stejnou otázkou, žena řekla: "Už se nejmenuje divoká kráva,
   nýbrž dárkyně dobré potravy. Každého dne nám bude dávat teplé, bílé mléko, vždy, provždy a
   navždy, a já se budu o ni starat, zatímco ty, první přítel a první služebník budete na lovu."



   Příštího dne kočka zas čekala, zda jiný divoký tvor přijde k jeskyni. Ale nic se nehnulo ve
   vlhkých divokých lesích, a tak kočka šla sama k vchodu do jeskyně. Spatřila ženu, jak dojí
   krávu, viděla zář ohně v jeskyni a cítila vůni teplého, bílého mléka.



   Tu řekla: "Ó nepřítelkyně a ženo mého nepřítele, co se stalo s divokou krávou?"



   Žena se zasmála a pravila: "Divoký tvore z divokých lesů, vrať se zas do lesů, protože jsem si
   již zapletla vlasy, odložila jsem čarovnou lopatkovou kost a není nám třeba dalších přátel
   nebo služebníků v jeskyni."



   Kočka řekla: "Já nejsem ani přítel, ani služebník. Jsem kočka, která chodí sama, ale chtěla
   bych vstoupit do tvé jeskyně."



   Žena pravila: "Proč jsi tedy nepřišla prvého večera s prvním přítelem?"



   Kočka se rozzlobila a řekla: "Povídal snad divoký pes něco o mně?"



   Tu se žena zasmála a pravila: "Ty jsi kočka, která chodí sama a její jedno kde. Nejsi ani
   přítel, ani služebních. Sama jsi to řekla. Jdi tedy pryč a choď si, kudy chceš."



   Kočka se zatvářila smutně a řekla: "Což nesmím nikdy vstoupit do jeskyně? Nesmím nikdy sedat u
   teplého ohně? Nesmím se nikdy napít teplého, bílého mléka? Jsi velmi moudrá a velmi krásná.
   Ale neměla bys být krutá ani ke kočce."



   Žena pravila: "Vím, že jsem moudrá, ale nevěděla jsem, že jsem krásná. Proto uzavřu s tebou
   smlouvu. Jestliže tě jen jedenkrát pochválím, smíš vstoupit do jeskyně."



   "A pochválíš-li mě dvakrát?" ptala se kočka. "To neudělám," řekla žena, "ale jestliže tě
   pochválím dvakrát, smíš sedět u ohně."



   "A bude-li to třikrát?" řekla kočka.



   "To se nestane nikdy," řekla žena. "Ale kdybych tě pochválila třikrát, smíš pít teplé, bílé
   mléko třikrát denně, vždy, provždy a navždy."



   Tu kočka nahrbila hřbet a řekla: "Nechť záclona u vchodu do jeskyně, oheň v pozadí jeskyně a
   hrnec na mléko u ohně si pamatují, co řekla má nepřítelkyně a žena mého nepřítele." A odešla
   svou samotářskou cestou do vlhkách a divokých lesů, mávajíc ocasem.



   Když se toho večera muž, kůň a pes vrátili domů z lovu, žena jim nepověděla nic o smlouvě,
   kterou uzavřela s kočkou, protože se bála, že by se jim to třeba nelíbilo.



   Kočka odešla daleko a daleko a skryla se v divoké samotě vlhkých a divokých lesů. Zůstala tam
   tak dlouho, až žena na ni úplně zapomněla. Jen netopýr -- malý, nohama vzhůru visící netopýr -
   , který visíval uvnitř jeskyně, věděl, kam se kočka schovala. A každého večera k ní létal se
   zprávami, co je nového.



   Jednou večer netopýr řekl kočce: "V jeskyni je malé dítě. Je nové a růžové, kulaťoučké a malé,
   a žena je má velice ráda."



   "Ach," řekla kočka. "A co má rádo to dítě?"



   "Má rádo všechny věci, které jsou hebké a lechtavé," odpověděl netopýr. "Rádo drží v náručí
   teplé věci, když jde spát. A je rádo, když si sním někdo hraje. To je tak vše, co má rádo."



   "Ach," řekla naslouchající kočka. "Přišel můj čas."



   Nazítří kočka putovala vlhkými, divokými lesy a ukryla se v těsné blízkosti jeskyně až do
   rána, kdy muž, pes a kůň odešli na lov. Žena byla toho rána velmi zaměstnána vařením a dítě
   křičelo a vyrušovalo ji. Vynesla je proto z jeskyně a ala mu hrst oblázků, aby si s nimi
   hrálo. Ale dítě nepřestávalo křičet.



   Tu kočka natáhla hebkou tlapku a jemně se dotkla líčka dítěte. To začalo hned spokojeně
   pobroukávat a kočka se pak třela a o jeho kulaťoučká kolínka a lechtala je ocasem pod
   bradičkou. Dítě se rozesmálo, žena je uslyšela a usmívala se.



   Netopýr -- malý, hlavou dolů visící netopýr - , který visel v jeskyni, pravil: "Ó má
   hostitelko, ženo mého hostitele a matko syna mého hostitele, divoký tvor přišel z divokých
   lesů a překrásně si hraje s tvým dítětem."



   "Buď chvála tomu tvoru, až je to kdokoli," řekla žena, narovnávajíc se v kříži, "neboť mám
   mnoho práce a ten tvor mi prokázal službu."



   V té minutě a vteřině, drahoušku -- bác! - spadla záclona z vydělané koňské kůže, která visela
   u vchodu do jeskyně ocasem dolů, neboť si vzpomněla na smlouvu, kterou žena uzavřela s kočkou.
   A když žena šla kůži zvednout -- ejhle! -- kočka seděla pěkně pohodlně uvnitř jeskyně.



   "Má nepřítelkyně, ženo mého nepřítele a matko mého nepřítele, " pravila kočka, "to jsem já!
   Tys mě pochválila a proto teď  smím sedávat uvnitř jeskyně vždy, provždy a navždy. Ale stále
   jsem kočka, která chodí sama a její jedno kde."



   Žena se velmi rozzlobila, ale stiskla pevně rty, postavila kolovrátek a začala příst.



   Dítě se však dalo znovu do křiku, neboť kočka od něho odešla a žena je nedovedla ukonejšit.
   Křečovitě se svíjelo a kopalo, až zmodralo v obličeji.



   "Ó má nepřítelkyně, ženo mého nepřítele a matko mého nepřítele," řekla kočka, " vezmi nit
   příze, kterou spřádáš, naviň ji na vřeteno a táhni je po podlaze. Ukáži ti čáry, které
   rozesmějí tvé dítě; bude se smát stejně bouřlivě, jako teď křičí."



   "Učiním tak, " řekla žena, "protože jsem u konce s rozumem. Ale nepoděkuji ti!"



   Natočila nit na hliněné vřeténko a táhla je po podlaze. Kočka za ním běhala, chytala je
   tlapkami, převalovala se přes ně, házela je za sebe, lovila je mezi zadníma nohama,
   předstírala, že je ztratila, a zas po něm skočila, až se dítě rozesmálo stejně bouřlivě, jako
   prve křičelo. Lezlo za kočkou a dovádělo po celé jeskyni, až se unavilo a uvelebilo se
   k spánku s kočkou v náručí.



   "A teď," řekla kočka, "zazpívám dítěti písničku, která je uspí nejmíň na hodinu." Začala
   příst, hlasitě a tiše, tiše a hlasitě, a dítě brzy usnulo. Žena se dívala na dítě i kočku,
   usmívala se a řekla: "Nádherně provedeno! Jsi opravdu velmi chytrá, ó kočko!"



   V té minutě a vteřině, drahoušku, kouř z ohně padl jako mrak zpátky do jeskyně -- paf -,
   protože si připomněl smlouvu, kterou žena uzavřela s kočkou. A když se kouř z jeskyně vytratil
   -- ejhle! -- kočka seděla pěkně pohodlně u ohně.



   "Ó nepřítelkyně, ženo mého nepřítele a matko mého nepřítele," řekla kočka, "to jsem já!
   Podruhé jsi mě pochválila a teď  smím sedět u teplého ohně v pozadí jeskyně vždy, provždy a
   navždy. Ale stále jsem kočka, která chodí sama a její jedno kde."



   Tu se žena moc a moc rozzlobila, rozpustila si vlasy, přihodila dříví na oheň, vzala širokou
   lopatkovou kost z ramene ovce a začala čarovat; čáry ji měly ochránit, aby kočku nepochválila
   potřetí. Ale nebyly to už zpívané čáry, drahoušku, byly to čáry tiché. Pomalu se jeskyně
   naplnila tichem tak, že malá myšička se vyšourala z kouta a rozběhla se přes jeskyni.



   "Ó nepřítelkyně, ženo mého nepřítele a matko mého nepřítele," pravila kočka, "patří ta myška
   k tvým čárům?"



   "Ouvej! Ale kdepak," řekla žena, odhodila lopatkovou kost, vyskočila na stoličku stojící před
   ohněm a velmi rychle si zaplétala vlasy ze strachu, že myš by po nich mohla vylézt až na ni.



   "Ach," řekla kočka přikrčujíc se, "nestane se mi tedy nic, jestliže tu myš sežeru?"



   "Ne," řekla žena, "sežer ji a budu ti vděčná."



   Kočka skočila, chytla myšku a žena řekla: "Tisíceré díky! Ani prvý přítel není dost rychlý,
   aby dokázal chytit myš jako ty. Jsi opravdu velmi moudrá."



   V tom okamžiku a v té vteřině, drahoušku, hrnec na mléko, který stál u ohně, rozletěl se vedví
   -- krrrr - , protože si vzpomněl na smlouvu, kterou žena uzavřela s kočkou. A když žena
   seskočila ze stoličky -- ejhle! -- kočka lízala teplé, bílé mléko, které zůstalo v jednom z obou
   střepů.



   "Ó nepřítelkyně, ženo mého nepřítele a matko mého nepřítele," řekla kočka, "to jsem já!
   Potřetí jsi mě pochválila a ode dneška budu pít teplé, bílé mléko třikrát denně vždy, provždy
   a navždy. Ale stále jsem kočka, která chodí sama a je jí jedno kde."



   Tu se žena zasmála, předložila kočce misku teplého mléka a řekla: "Ó kočko, jsi chytrá jako
   muž, ale nezapomeň, že jsi neuzavřela smlouvu s mužem a se psem. Nevím, co udělají, až přijdou
   domů."



   "Co je mi po tom?" řekla kočka. "Mám-li své místo u ohně a teplé, bílé mléko třikrát denně,
   málo mi záleží na tom, co udělá muž nebo pes."



   Když toho večera muž a pes přišli do jeskyně, žena jim vyprávěla o své smlouvě s kočkou, která
   při tom seděla u ohně a usmívala se. A muž pravil: "Ano ale neuzavřela smlouvu se mnou a se
   všemi správnými muži, která přijdou po mně." Pak si zul obě kožené boty. vzal svůj kamenný
   mlat (to dělá dohromady tři) přinesl poleno a sekeru (to je dohromady pět), položil vše do
   řady vedle sebe a řekl: "Teď uzavřeme smlouvu spolu, kočko! Nebudeš-li chytat myši vždy,
   provždy a navždy, když budeš v jeskyni, hodím po tobě těchto pět věcí vždycky, kdykoli tě
   spatřím. A stejně učiní každý správný muž, který přijde po mně."



   "Ach," myslela si žena, která poslouchala, "je to velmi chytrá kočka, ale není tak chytrá jako
   můj muž."



   Kočka přepočítala oněch pět věcí (a zdály se jí hezky pádné), než prohlásila: "Když budu
   v jeskyni, budu chytat myši vždy, provždy a navždy. Ale zůstanu kočkou, která chodí sama a je
   jí jedno kde."



   "Ale nebude ti to jedno, jestliže budu nablízku já," pravil muž. Kdybys byla neřekla ta
   poslední slova, byl bych odložil těchto pět věcí provždy, navždy a navždycky. Ale teď po tobě
   praštím botou nebo kamenným mlatem, kdykoli tě spatřím. A tak učiní i každý správný muž, který
   přijde po mně."



   Tu řekl pes: "Počkej minutku. Neuzavřela jsi smlouvu se mnou a se všemi řádnými psy, kteří
   přijdou po mně." Vycenil zuby a pokračoval: "Nebudeš-li hodná k děcku vždy, provždy a navždy,
   když budu v jeskyni, budu tě honit, až tě chytím, a až tě chytím, pokoušu tě. A to učiní každý
   správný pes, který přijde po mně."



   "Ach," řekla žena, která vše poslouchala, "je to opravdu chytrá kočka, ale není tak chytrá
   jako pes."



   Kočka spočítala psovy zuby (a zdály se jí hezky ostré), než řekla: " Když budu v jeskyni, budu
   k dítěti hodná vždy provždy a navždy, nebude-li mě tahat příliš silně za ocas. Ale zůstanu
   kočkou, která chodí sama a je jí jedno kde!"



   "Nebude ti to jedno, budu-li nablízku," řekl pes.



   "Kdybys nebyla řekla ta poslední slova, byl bych zavřel svou tlamu provždy, navždy a
   navždycky, ale teď tě zaženu na strom vždy, kdykoli tě spatřím. A tak učiní každý správný pes,
   který přijde po mně."



   Pak muž hodil po kočce obě své boty a kamenný mlat (dohromady to dělalo tři), kočka vyletěla
   z jeskyně a pes ji zahnal na strom. A od toho dne, drahoušku, tři správní mužové z pěti vždy
   hodí po kočce všelijakými věcmi, kdykoli ji spatří a každý správný pes ji vždy zažene na
   strom. Ale i kočka plní smlouvu. Chytá myši a je hodná na děti v domě, jestliže ji netahají
   příliš silně za ocas. Ale jinak, když není v domě, a zvláště když vychází měsíc a nastává noc,
   stává se kočkou, která chodí sama a její jedno kde. Pak odchází, mávajíc ocasem, na samotářské
   toulky do vlhkých divokých lesů, do vlhkých divokých stromů nebo na vlhké divoké střechy.