Světla kolem se míhala jedno za druhým. Pohled nahoru byl nemožný. Musel se dívat pouze k zemi. K zemi, která se neměnila. Vypadala pořád stejně rozmazaně. Intenzivněji a intenzivněji se stupňovala její rozmazanost. Spolu s rozmazaností stoupala také zoufalost, kterou doprovázeli zvuky ze zad. Byla to past, z které vedla pouze jedna cesta, cesta která se jako východisko nezdála. Tma ze zad, záře ze shora, dole stále víc a víc rozmazaná země. Zoufalství a úzkost byli neúnosné. Jen strach a špetka naděje dodávali sílu, která byla to poslední, co zbylo. Najednou bylo ticho, naprosté ticho a samota. Země přestávala být rozmazanou, ale pocity neutichaly. Ke všemu se přidali vzpomínky a utrpení bylo každou minutou větší a větší. Temnota ze zad se začala měnit na záři, záři jinou než tu co byla nahoře. Mnohem horší intenzivnější záře, která ničila temnotu a byla větší a větší. Ale tato záře vzbuzovala zoufalství a strach ještě víc než samotná temnota. Země se rychle rozmazávala a vzpomínky na radosti a starosti vystřídali vzpomínky vyvolávající pláč a stesk. Rozmazaná najednou už nebyla jen země, ale všechno kolem, celé okolí. V tom se ozvala hrozná rána a vzápětí vše utichalo, jakoby zvuk byl odtáhnut spolu s přibližující se září. Byla to již minulost a kluk, ležící mrtev na silnici pod oranžovou září pouličních světel, svou cestu nezvládnul. Krev a vzpomínky, to je jediné, co po něm na světě zůstalo.