Tohle je typický příběh horolezeckého výletu. Obsahuje nadšení, smutek a tajnou historii skal. Odehrával se minulé dny ve Vysokých Tatrách.

Mám ten divoký a ostrý svět žulových velikánů rád (i když se častěji vracím do Roháčů). V Tatrách nejsou silnice, vesnice ani normální život. Přejdete neviditelnou čáru a okolo cesty vyroste ježatá hradba skalních nožů a kopí, kosodřevina ustoupí a - vítejte do království kamene a závratí.

V rozumných horách létají nákladní vrtulníky. V Tatrách chodí nosiči. Jsou to třeba hasiči, policisté nebo záchranáři, co po směně nahodí na záda sto kilo Kofoly, aby měli vejletníci na Téryho chatě co pít. A jdou mnoho hodin, občas uklouznou a náklad vyklopí. Tak ho zase posbírají. “Když prší? Přijde blizard? No... Jdu dál, přece to nepoložím vedle cesty,” říkal mi jeden. Šlachoun, nosí šedesát kilo. Šlape, nemluví. Romantický obraz drsného tatramana by byl dokonalý, kdyby se nosičství hrdě předávalo po meči. Ale ne, dělaj to jako první práci nebo brigádu.

My jsme si taky vytáhli pár poctivých kilogramů. Cestou a spíš necestou Téryho kuloárem na nástup Hokejky, prý nejkrásnější lezecké linie ve Vysokých Tatrách. Plazí se stovky metrů žulovým masivem Lomnického štítu, její zdolání zabere klidně 10 hodin a osahaly si ji generace lezců. My ne. My se na ni podívali, a pak šli zase dolů, protože Hokejka může být krásná, ale objektivně i subjektivně nebyly podmínky. To se stává a v lezení to není neúspěch. Živý lezec, dobrý lezec a je lepší vědět, že bude nějaké příště, než volat Horskou službu.

Korosadowiczova linie následující den, to byl hojivý alpinistický výstup. Není to jen lezení nahoru. Je to lezení proti času, poznávání velmi specifické historie. Staré skoby a kruhy jsou jako galerie lezeckého hardwaru minulého století. Každá z nich je unikát. Ani Zbigniew Korosadowicz, který tu cestu prošel a založil roku 1933, není jen tak ledajakým jménem v lezeckých knihách.

O jeho záchranné akci na pomoc partyzánům uprostřed Tater byly natočeny dva filmy, třeba prý velmi dobrý Munkův Modrý kříž a inspiroval Františka Čápa při práci na Bílé tmě. Polská Wikipedie to vysvětluje jasně: “Ta dramatyczna wyprawa, zakończona sukcesem, była później wielokrotnie nagłaśniana.” Jako zeměměřič zaměřoval Korosadowicz tatranská plesa, šéfoval polské horské službě, psal knihy a články, cestoval a lezl po dostupném světě, učil na gymnáziu. Dalo by se o něm napsat hodně. Představa, jak leze před téměř stoletím cestu, ve které stojím a má asi tak 100x horší vybavení a 100x víc odvahy, to člověka donutí k zamyšlení.

A to je skrytý stručný příběh jedné lezecké cesty. Na skále, která vám přijde jako dekorace podél turistického chodníku ze Zamkovského na Téryho chatu. Prostě skála, ze které se ozývá řvaní. Pár sebevrahů, řeknete si, když uvidíte lezecké mravence, jak se pomalu vytahují nahoru. Jo, možná. Ale taky pořadný kusanec informací a vzpomínek na chlapíka(y), kteří to tu poznáváli a pojmenovávali. A které sice nikdo nezná, ale do těch skal se navěky podepsali.