V padesátých letech dvacátého století se malířské umění po období abstrakce a hry s fantazií vrátilo k inspiraci soudobým životem. V New Yorku se zrodilo umělecké hnutí, jehož nejznámějším představitelem se stal Andy Warhol. Vznikl pop-art.

Madonna - pop-art
Madonna, jako jedna z kulturních ikon, je součástí pop-artu.
Roku 1955 se americký malíř Jasper Johns rozhodl zobrazit zcela nový objekt, který se v umění do té doby neprezentoval. Johns vytvořil sérii obrazů americké vlajky. Publikum stálo před jeho dílem v nechápavém úžasu.

O několik měsíců později "vytvořil" Johnsův přítel Robert Rauschenberg nový styl. Postavil vedle sebe nejrozličnější předměty a doplnil je útržky novinového papíru. Vznikly "kombinované obrazy" a publikum bylo v šoku. Konečně začalo chápat expresionisty, smířilo se s tím, že obrazy dávno nepředstavují pouze skutečnost, a nyní je jim náhle opět předkládáno figurativní malířství. Navíc malířství, které ani náhodou nepřipomíná klasické obrazy, na nichž divák přesně rozezná zobrazovaný předmět. Spíše jsou to obrázky jako v televizních reklamách nebo na plakátech v metru.

První dojem publika byl správný. Pop-art, jak se malířskému hnutí především šedesátých let začalo záhy říkat, se skutečně inspiroval zejména soudobým životem. Přebíral motivy a techniky známé z oblasti filmu, komiksů, reklamy, časopisových ilustrací, ale i pouličních poutačů nebo cirkusových plakátů.

Známá jména stylu pop-art

K novátorům Johnsovi a Rauschenbergovi se brzy připojili další mladí umělci. Mezi nimi i Roy Lichtenstein, jehož díla patří k nejtypičtějším pro celé nové hnutí. "Kreslil jsem malé myšáky Mickey a jiné Disneyovy postavičky pro své děti na obyčejný papírek od žvýkaček. Pak jsem si jednou řekl, co by to udělalo, kdybych tyto kresby přenesl na velké plátno. A ono to fungovalo," prohlásil jednou Lichtenstein.

V začátcích používal Lichtenstein především postupy reklamních letáků, ale brzy našel osobitý styl. Jeho díla připomínají klasické komiksové kresby, plné života a pohybu. Nebojí se zobrazit zvuky, používání písmen je ostatně jedním z typických rysů stylu pop-art.

Reklama ovlivnila také tvorbu nejpopulárnějšího představitele pop-artu Andyho Warhola. Začínal kresbami módních návrhů a pracemi pro reklamní agentury. Vytvářel jak módní katalogy, tak i novoročenky či firemní pohledy.

S Warholovým jménem si většina z nás spojuje především multiplikované portréty. Určitý obrázek je zpracován v různých barvách, jako třeba slavný portrét Marilyn Monroe, podobizny Elvise Presleyho, Elizabeth Taylorové nebo Jackie Kennedyové.

K Warholovi nerozlučně patří ještě jeden pojem, pojem hvězda. Žádný výtvarný umělec do této doby nedokázal prodat nejen své dílo, ale především svou osobu. Proto mohl ovlivnit kromě malířství i řadu dalších oborů. Warholův vliv se projevoval v módě, ve filmu, v hudbě (jeho přítel David Bowie ztvárnil Warholovu osobu v životopisném filmu o Jeanu-Michelovi Basquiatovi, navíc umělci věnoval i jednu z písní "Andy Monument Warhol"). S jeho jménem se setkáváme v literatuře, a dokonce i ve světě obchodním. Andy Warhol je vysoce úspěšný vývozní artikl.

Svoboda a americký sen

Pro umění pop-art neexistuje rozdíl mezi Monou Lisou a plechovkou coca-coly nebo americkou vlajkou. Vše se může stát uměleckým objektem, který je dále zpracováván. Šedesátá léta v New Yorku jsou dobou svobody a mladých odvážlivců, kteří se nesnaží programově provokovat, ale jednoduše chtějí vyjádřit svůj názor.

Claes Oldenburg reprodukuje věci běžného života, s nimiž se denně setkává. Maluje láhev kyselých okurek, kousky lososa v majonéze, porci čokoládového dortu lákavě ozdobeného šlehačkou. James Rosenquist svá díla koncipuje jako reklamní panely či letáky. Několik témat a obrázků pospojuje v jediné plátno. Americký sen blahobytu a pulzujícího života se projevuje i v díle Toma Wesselmanna. Pro něj jsou typické čisté a jasné barvy, často využívá techniku koláže. Rodí se obrazy dokonalého, šťastného reklamního světa.

Vlně hnutí pop-art nedokázala uniknout ani Evropa, i když nešlo o masově rozšířené umělecké hnutí. Přesto i zde vznikla některá klasická díla pop-artu. Martial Raysse s nadhledem "poupravil" slavné obrazy jako Ingresovy "Turecké lázně" nebo Gérardův "Amor a Psyché". David Hockney, vůdčí osobnost anglické figurativní školy, je představitelem aseptického stylu - v jeho díle je opět patrná ona čistá dokonalost amerického snu.

Technika koláží se rozmohla i v Evropě. Ray Johnson vytváří stejně jako Andy warhol portréty hvězd kulturního i veřejného života. Nehraje si ovšem s barevností, ale jednotlivé portréty polepuje mozaikou papírových útržků.

Bez odezvy nezůstaly ani oblíbené komiksy. Jess, inspirován klasickými komiksovými hrdiny, vytváří celý seriál, jehož hlavní postavou je Tricky Cad (neboli Dick Tracy).

Hyperrealismus za hyperceny

Úspěch, později můžeme říci i triumf stylu pop-art přinesl nečekaný důsledek. V uměleckém slovníku se opět po více než půlstoletí objevilo slovo realismus. V případě pop-artu bychom však měli spíše hovořit o hyperrealismu. Vše je nadsazené, v tvorbě se používá fotografie, živé jasné barvy, koláže. Monory přichází s malbami imitujícími realistickou fotografii, nevynechává ani monochromatičnost (nejčastěji používá modré tóny) a určitý chlad a odstup.

Za převratný směr, který má úspěch, se ovšem platí. Ceny některých děl nejznámějších představitelů pop-artu překračují ceny obrazů klasiků 19. století. K dobrému tónu mezi milionáři patří mít obraz od Warhola či Lichtensteina. I když ten obraz popíral veškeré tradice, jimž tito lidé věří.